Jak to znělo v devadesátkách? Přesně tak syrově, jako zněli v Rock Café Ugly Kid Joe.
Na českou crossoverovou formaci s příznačným názvem Pop Killers bylo diváctvo před pódiem ještě docela prořídlé a fanoušci se spíše občerstvovali v předsálí. Jenže jak udeřila půl desátá, nebylo už v klubu k hnutí. Bylo tedy zřejmé, že skutečně přijela velká kapela, jak hlásaly titulky – legendární. Když jsem se před koncertem s muzikanty bavil, kytarista a producent Dave Fortman uvedl, že považuje přívlastek „legendární“ za nadsazený, ale druhým dechem dodal, že už teď miluje lidi, kteří se takto o Ugly Kid Joe vyjadřují.
Syrovost nade vše
Ti do Česka zavítali přesně po pěti letech v rámci svého evropského turné. Přestože na první, druhý i třetí poslech je víc než zřejmé, že tahle kapela zažívala svůj strop někdy kolem roku 1996, tak ani s blížícími se pěti křížky na krku všech členů nenechala nic náhodě a přesně ten devadesátkový syrový zvuk – takový, jaký dnes už mnoho kapel nehraje, fanouškům naservírovala na zlatém podnose.
Úvod svého setu začala tahle kalifornská banda pěkně zostra skladbou Neighbor a hned navázala dalšími dvěma kousky podobného ražení – Jesus Rode a Harley a C.U.S.T. a zdálo se, že frontman jaksi odmítá s publikem komunikovat. To se ale záhy změnilo, neboť to propojení, které Whitfield Crane mezi publikem a kapelou dokázal vytvořit, bylo elektrizující.
Whitfield Crane – naprosto charismatický lídr
Crane už není ten drze vypadající dlouhovlasý blonďák, který až nápadně připomínal postavičku jménem Joe, jež kapelu provází, ale na ježka střižený a totálně charismatický ostřílený lídr. Léta praxe a účinkování v dalších metalových a hard rockových kapelách se projevily a právě na Cranově obrovském hlasovém spektru stojí a padá celá show Ugly Kid Joe. Důkazem toho byl song Mr. Recordman. Spoluzakladatel kapely Klaus Eichstadt je naprosto brilantní kytarista, o tom nemůžeme ani chvilku pochybovat, ale právě k interpretaci tohoto songu mu Crane přepustil místo u hlavního mikrofonu. Ačkoliv skladba nemá ambici být nějakou nářezovkou, jako prakticky všechny ostatní songy, rázem ta energie, kterou Crane přináší, byla pryč. Ale jako zpestření nebylo zařazení této písně vůbec na škodu, spíš naopak – příjemná balada.
Cats in the Cradle a Everything About You
Když už mluvím o baladě – v půlce setu, kde se střídaly staré kousky spolu s těmi z comebackového alba Uglier Than They Used Ta Be, přišel první očekávaný vrchol, a to skladba Cats in the Cradle. Při něm nad hlavy nemalého množství příznivců vylétly mobily. Naštěstí v Rock Café není signál, takže až na výjimky zůstaly telefony převážně schované, což v dnešní době běžné není a k devadesátkové atmosféře bylo zase o trochu blíž.
Muzikanti si asi před koncertem řekli, že po odehrání základních skladeb z pódia odcházet nebudou a přídavky nasypou rovnou. Whitfield a spol. však závazek v podobě doplňujících skladeb pojali velmi originálně. Frontman publiku oznámil, že podle toho, jak moc budou křičet, zahrají buď dvě nebo tři závěrečné písně. Po nekonečném řevu, který si celá pětice na pódiu náležitě vychutnala, zřejmě usoudila, že ovace byly pro tři skladby dostačující, a tak po coveru Ace of Spades od Motörhead a hravé Funky Fresh Country Club přišla skladba, na níž všichni do jednoho čekali a která kapele v roce 1992 otevřela dveře do světa – Everything About You. Tímhle songem se banda rozloučila a odjela na další štaci, kde je následující den v Bratislavě přivítají bratia Slováci.
Aleš Malár, foto: Michal Straka
Loading...
