Americké duo Sparks mělo vždy úspěch spíše v Anglii. Může za to dost specifický humor a nevšední hudební styl, který lze těžko k něčemu přirovnat. Nová deska Hippopotamus je už pětadvacátým studiovým počinem skupiny – ano, čtete dobře. Že ani tato kolekce nenudí a přináší leckterá překvapení, na to lze bezpečně vzít jed.
Už je to nějaký ten pátek, co jste vydali album. Přesně devět let…
Russell Mael: Ano, měli jsme projekt FFS, takže jsme mu dělali propagaci. Ale od skutečného alba Sparks to asi opravdu bude takhle dlouho.
Proč to trvalo takovou dobu? Je to stavem hudebního průmyslu? Tím, že vyděláte více peněz koncertováním místo vydávání desek? Nebo jste se věnovali jiným projektům?
Ron Mael: Spíš to druhé. Docela dlouho jsme pracovali na hudebním filmu s francouzským režisérem jménem Leos Carax.
Který je zmíněn v jedné z písní…
Ron: Přesně! Vlastně v té skladbě i hostuje. Většina režisérů tajně touží být v kapele, takže on se v určitém okamžiku nesměle zeptal: „Můžu být na tom albu?“ Tak jsme napsali píseň plnou klišé o tom, jaké to je být francouzským režisérem, a on z toho měl hroznou radost. Ale my měli napsaný ten projekt a přišli jsme s tím za Leosem. Měli jsme štěstí, že zrovna tou dobou chtěl udělat filmový muzikál. Pak přišelo FFS, což byla spolupráce s kapelou Franz Ferdinand, a během toho nás zase začalo bavit pracovat jako skupina, s tříminutovými písničkami.
Takže FFS byl ten počáteční impuls pro nové album? Znovu jste se nadchli pro popové písničky?
Ron: Ano, protože když se to povede, je v tom kus opravdového umění. Ve většině pop music žádné umění není, ale pro nás to byla vždycky výzva – pracovat uvnitř omezené tříminutové písničky, ale způsobem, který je typický právě pro Sparks, což nikdo jiný nedokáže. Prostě cítíme, že máme poslání dělat pop music, která je trochu výstřední a vytváří si svůj vlastní vesmír.
Marcel Anders, překlad Jan Tesař
Loading...
