Art punk, underground rock, experimentální post-punk, avantgarda. Tato slovní spojení asi nejlépe charakterizují tvorbu Pere Ubu. Nicméně zpěvák, zakladatel a jediný původní člen kapely David Thomas odmítá, že by byli jakkoli avantgardní či experimentální, a za takové umělce sarkasticky označuje například Madonnu nebo Lady Gaga. „My jsme mainstream,“ prohlašuje. Zvukově nenapodobitelné a nezařaditelné těleso, které existuje již od roku 1975, v září vydá další řadovku 20 Years In A Montana Missile Silo. Ještě předtím ale 28. srpna vystoupí na koncertě v Praze.
„Tohle bude program Pere Ubu Moon Unit, hrajeme při něm naše skladby, ale taky hodně improvizujeme, lépe řečeno, vezmeme písně Pere Ubu a překopeme je, přeneseme je do nových dimenzí. Možná, že bude chvilku trvat, než tu skladbu vůbec poznáš,“ láká mě během našeho rozhovoru čtyřiašedesátiletý Thomas na srpnové vystoupení v Akropoli. Jeho stařičký hlas vyvolává sympatie stejně jako jeho pološílený smích, kterým prokládá povídání o svých kapelách nebo filmech se Stevenem Seagalem.
O Pere Ubu se často mluví jako o kapele, která ovlivnila nejednoho interpreta. Když se ale podívám na hudební scénu, nenajdu tady žádného, který by zněl jako Pere Ubu nebo vás něčím připomínal. Byl to tedy spíše váš celkový přístup, který mnohé inspiroval, než samotná muzika. Souhlasíš?
Asi ano. Nejsem ten typ člověka, co by ráno vstal, dal si šálek kávy a říkal si, kolik toho ovlivnil. Opravdu to ale nevypadá, že by tady byl někdo, kdo zní jako my. Mám přátele, kteří hrají ve známých kapelách a říkají mi, jak moc jsme na ně měli vliv, ale ty jejich skupiny v žádném případě neznějí jako my. Řekl bych tedy, že jsi to přesně vystihl. Nevím, jestli slovo „přístup“ je to pravé, ale je to jisté následování myšlenky. Snaha nebýt ovlivněn tím, co se vídá v pop music.
Jsi jediný člen Pere Ubu, který je v kapele od počátku. Možná taky proto, že jsi v minulosti měnil své spoluhráče, zní každé album Pere Ubu trochu jinak. Připomíná mi to Johna Lydona a jeho PIL, který tak udržel svou muziku zajímavou a svěží. U tebe je to obdobné.
Tady s tebou nemohu souhlasit. Prvních snad pět alb znělo velmi rozdílně a přitom je natočili víceméně ti samí lidé. A já zase tak moc členy neměním. Většina současných spoluhráčů je se mnou v kapele snad už od roku 1994. Jasně, pár změn tam bylo, lidé odcházejí a přicházejí z různých důvodů. Někteří umřou, jiní se rozhodnou, že už nechtějí být muzikanty, jsou tam stovky důvodů. Ve výsledku ale na jednotlivcích nezáleží, každý je nahraditelný, dokonce i já. Hlavní, na čem záleží, je myšlenka, a ta je řízená několika lidmi. Kdo jsou ti lidé, už není důležité. A je jedno, jestli tam budu já. Dokonce posledních pět šest let zkouším za sebe najít vhodnou náhradu. To, že každé z našich alb zní jinak, je proto, že Pere Ubu stále pokračují dál na své cestě, někam pořád jdou. A když někam míříš, věci vypadají jinak. Tohle se ti nemůže přihodit, když budeš stát na místě.
Hmm, každý je nahraditelný… Myslíš, že fanoušky by Pere Ubu zajímali, kdybys tam už nebyl? Já osobně si to moc nedokážu představit.
Tak v tom případě je tvoje představivost omezená. V tom je ten vtip. (smích) Jak už jsem říkal, pomalu si hledám svého nástupce, ale zatím neúspěšně.
Návaznost na James Gang
Co vlastně máme očekávat od vaší nové desky 20 Years In A Montana Missile Silo? Slyšel jsem pouze úvodní Monkey Bizness a citím z ní staré Pere Ubu a možná trochu rockovější zvuk než na posledním albu…
Jo, řekl bych, že je na něm více rockových skladeb, tak jsem to i zamýšlel. Jsou tam však i věci, které bys od nás čekal, různé zvukové experimenty, jestliže to tak chceme nazvat. Je to široký rozsah, který je pro Pere Ubu běžný, ale tentokrát je tam o dvě až tři rockové skladby víc než obvykle.
Jedna ze skladeb na albu nese název Funk 49, což je dávná píseň od James Gang. Jde o coververzi?
Jde jen o stejný název. Pere Ubu existují ve světě pop music a pro mě je pop jakási forma folkové muziky, přebírá na sebe folková pravidla. Například v blues, což je jedna z forem folkové hudby, najdeš chlapíka, co píše o něčem nebo navazuje na něco, co už někdo napsal dvacet let před ním. Tohle bylo k vidění dokonce i v šedesátých letech, například mezi Beatles a Beach Boys. Jedni přišli s něčím na svém albu a ti druzí pak na to na dalším vlastním počinu odkazovali. Takže jsou tady důvody, proč jsem tu píseň nazval Funk 49. Znám Jima Foxe, bubeníka James Gang, a říkal jsem si, že bude zdvořilé mu sdělit, že jsem podle nich pojmenoval jednu ze skladeb. Zaslal jsem mu kopii nahrávky a byl z toho nesmírně nadšený. „Myslím, že teď už chápu, proč jsi použil ten název,“ říkal poté, co to slyšel. Nevím, jestli někdo jiný na světě tomu taky tak porozumí, ale to už není můj problém.
Na poslední turné ses údajně připravoval tak, že jsi sledoval filmy se Stevenem Seagalem. Takhle tedy vypadá tvá obvyklá příprava?
Ne. To nebyla žádná příprava, já dokonce nemám ani televizi, mám jen Netflix. Byl jsem zoufalý z toho, na co se mám kouknout. Znáš to – když se prostě chceš na něco kouknout předtím, než půjdeš do postele. Narazil jsem na filmy se Seagalem. Ty, které byly natočeny v novém miléniu. Vypadají, že se vesměs natáčely v Rumunsku, a já si říkal, že by to mohlo být zábavné. (smích) Všechny záporné postavy v těchto filmech jsou týpci z ruské mafie a tak podobně a Rumunsko vypadá v těch filmech jako turistický ráj, všichni rumunští policajti jsou čestní, tvrdě pracující chlapíci, kteří bojují s ruskou mafií. (smích) Nevím, možná, že to tak ve skutečnosti v Rumunsku je a je to tam jako v ráji, ale předpokládám, že asi ne. Nikde na světě to není jako v ráji. Navíc Seagal nabral na váze a všechny ty bojové scény, kdy rukou odhodí pět lidí přes celou místnost, mi přišly velmi zábavné. Ale nedělám si ze Seagala srandu nebo tak něco.
Další experimenty s Cheetahem?
Zhruba před 3 lety jsi začal na koncertech zpívat vsedě. Učinils tak ze zdravotních důvodů?
Mám problémy s kolenem a stát po celou dobu na pódiu je moc bolestivé. Zjistil jsem, že vynakládám až moc energie na to, abych nespadl do bicích. (smích) Tak jsem to zkusil vsedě a je to skvělé, protože se tak můžu soustředit čistě jen na zpěv. Občas se ale i postavím, záleží na tom, v jakém stavu se zrovna mé koleno nachází.
Pro tvou druhou kapelu Rocket From The Tombs jsi s Cheetahem Chromem v 70. letech napsal skladbu Sonic Reducer, jednu z nejslavnějších punkových písní vůbec. Jak se ti vlastně líbila verze, kterou později Cheetah natočil s Dead Boys na svém debutovém albu? Totéž se týkalo i skladby What Love Is.
Nechci být v pozici kritika, ale víc se mi líbí mé verze než ty, co udělali Dead Boys. To je přirozené, proč by tomu mělo být jinak?
Cheetah opustil Rocket From The Tombs v roce 2011, ale před měsícem se s vámi objevil na jednom pódiu v Austinu. Šlo jen o jednorázovou záležitost?
Cheetah mi z ničeho nic poslal velmi zajímavý e-mail, kde se mě ptal, proč spolu my dva nenatočíme nahrávku s experimentální muzikou. Něco, co by nemělo nic společného se vším, co jsme doposud udělali. To mi přišlo jako zajímavá myšlenka, takže uvidíme, co se z toho nakonec vyvine.
Opravdoví lidé z Východu
Na YouTube jsem našel záznam z koncertu Rocket From The Tombs ve Filadelfii v roce 2015, kde sis stěžoval, že kytarista Buddy Akita hraje Sonic Reducer ve špatné tónině a po krátké hádce a několika pokusech jsi píseň přerušil a odešel z pódia. Takovéto vypjaté situace se vám stávají často?
Ne, to se často nestává. Ten incident si už ani nepamatuju. Když už opustím pódium, tak je to většinou kvůli technickým problémům, které se občas přihodí. Pak je lepší jít stranou, promluvit si a vyřešit daný problém. Většinou jde o to, že někdo něco na pódiu neslyší. Je lepší koncert přerušit než řešit věci za pochodu, kdy spolu ani pořádně nemůžeme komunikovat.
Když už jsme u videí na YouTube, viděl jsem také vystoupení Pere Ubu v Budapešti v roce 1988, tedy ještě předtím, než v Maďarsku definitivně padl komunistický režim. Jak jste se tam dostali?
S mnoha mými projekty, které jsem měl v 80. letech, jsme zahráli v Maďarsku, Československu, Východním Německu, Polsku. Vždycky jsem si to užil, protože lidé tam byli jiní. A byla to pro nás pocta, že jsme tam mohli zahrát. Ty události byly unikátní a měly zvláštní význam. Například hranice NDR byly nejostřeji střežené, přesto pro nás bylo snadnější dostat se tam než například do Kanady. Lidé ve východním bloku byli skvělí. Opravdoví, tedy jestli to je to správné slovo. Rozuměli tomu, co děláme a proč to děláme. Byl tam mnohem větší smysl pro pospolitost a daleko líp se spolupracovalo s publikem. Měli jsme například jednou koncert někde u Prahy, bylo to někde v suterénu na sídlišti. Lidi různě posbírali aparaturu, bylo to celkem amatérské vybavení. Měli jsme zvukovku a publikum už tam bylo, jenže vznikl problém s kabelem, a tak pořadatel poprosil lidi, aby na moment ustoupili, abychom potíže s kabelem mohli vyřešit. Všichni se zvedli a šli stranou! Tohle by na Západě nešlo. Lidi by nadávali a všemožně si stěžovali. Tenhle smysl pro spolupráci si pamatuju.
Petr Adamík
Loading...
