S Brendanem Perrym, mužskou polovinou Dead Can Dance, je radost si povídat. Jeho hudba má totiž mimořádně hluboké kořeny rozvětvené ze západní kultury doslova po celém světě. Proto se během našeho povídání po Skypu dostalo na probírání řecké mytologie, povídání o slovenské fujaře, bretaňských vlivech, vzpomínali jsme na léta strávená v Irsku, abychom nakonec zjistili, že jsme vynechali snad jen Austrálii, kde DCD fakticky vznikli. Dozvíte se informace nejen o pozadí nové desky Dionysus a připravované Brendanově sólovce, ale získáte jasnější představu, jak bude vypadat koncert, který Dead Can Dance odehrají 24. června 2019 v Kongresovém centru Praha.
Ještě předtím, než se budeme bavit o Dead Can Dance, rád bych se tě zeptal na album No Land, které jsi společné natočil společně s Olivierem Mellanem a souborem Bagad Cesson. Jak jste na sebe narazili?
Oliviera jsem potkal v domě Robina Guthrieho z Cocteau Twins, který bydlí v Bretani nedaleko mého současného bydliště. Dostali jsme se do řeči na novoroční party a od té doby jsme v úzkém kontaktu. Zjistili jsme, že máme mnoho společného, například lásku k folklóru. Olivier měl v hlavě projekt, který pracuje s tradičními bretaňskými instrumenty, jako jsou bombard (vývojový mezistupeň mezi šalmají a hobojem – pozn. aut.), biniou kozh (malé dudy s pronikavým vysokým zvukem) nebo různé perkuse, ovšem zasadil je do nových souvislostí. Mě pak vyzval, jestli bych si nechtěl v těchto písních zazpívat. Neodmítl jsem a dobře jsem udělal.
Jak těžké bylo opustit tvé studio Quivvy v Irsku, ve kterém jsi působil téměř třicet let?
Nebylo to tak těžké. Život je přece jen důležitější než architektura. (smích) Abych byl upřímný, už jsem potřeboval nové výzvy ve svém životě. A ty přicházejí automaticky, když se přestěhuješ do jiného kulturního prostředí. Irsko se výrazně změnilo od doby, kdy jsem se do něj nastěhoval. Především vlivem ekonomické krize. Měl jsem velkou chuť se pohnout do místa, které nebude tak upjaté a bude méně skličující.
Studio je stále ještě ke koupi?
Ano, zatím pořád ještě prodáno nebylo.
Hozená rukavice pro pravé fandy Dead Can Dance! Máš za to, že odchod do Irska začátkem 90. let bylo správné rozhodnutí?
Určitě. Já v té době už měl Londýna plné zuby. Na mě tam bylo moc lidí, moc hektické prostředí, příliš zplodin ve vzduchu… Dnes už vím, že jsem od přirozenosti venkovanem. Mám rád svůj klid a pocit, že jsem blízko přírody. Z tohoto důvodu bylo Irsko skvělou destinací. Nemovitosti v té době stály pár babek a církev se tenkrát zbavovala nepotřebných kostelů. Tehdejší roky považuji za dobře strávené. Byl jsem v kontaktu s irskou kulturou, vrátil jsem se z vřavy velkoměsta do přírody, kterou jsem fyzicky postrádal.
Kde jsi tedy nahrával nové album Dead Can Dance?
Ve svém novém studiu, které jsem si zařídil v místě mého aktuálního bydliště ve Francii. Už jsem tu mixoval No Land, nahrával kompletně Dionysus a teď zde pracuji na svém novém sólovém albu.
Už před vydáním No Land jsi v jednom rozhovoru naznačoval, že pracuješ na nové desce Dead Can Dance. Mluvil jsi o zásadní inspiraci blízkovýchodní muzikou. Jak se finální podoba nahrávky liší od tehdejších představ?
Ve všem, co dělám, je neustálý pohyb. Na začátku vyrážím z bodu A, mířím k vytyčenému bodu B, abych nakonec skončil v bodě C. Mám základní nápady, které často vycházejí z aktuálního zájmu, ale velmi brzy do materiálu začne zasahovat mé podvědomí. Často se pak nechávám řídit svými instinkty jako kompasem. Nicméně na Dionysus pořád najdete spoustu elementů jasně inspirovaných balkánskou nebo řeckou muzikou.
Měl na desku vliv i fakt, že jsi ji nahrával v novém prostředí, v Bretani?
Ano, i když ne v kulturním slova smyslu. Máme velkou zahradu blízko lesa, jsou tam jiné druhy rostlin, stromů, ptáků a dalších zvířat, než jaké jsem potkával v Irsku. To byla moje hlavní inspirace: zahrada, les a živočichové v nich. Dál na nové album působila má představivost, čtu velké množství knížek. Zajíma mě literatura věnovaná psychologii, především ta o Dionýsově příběhu a jeho kultu. Hodně mě inspiruje Francie.
z rozhovoru Pavla Zelinky, který najdete kompletní v říjnovém čísle Rock’n’Allu
Loading...
