Podzimní sychravo hned dvakrát zažene živelná a prosluněná kubánská muzika. V rámci koncertní řady Jazz Meets World 16. října roztančí Palác Akropolis výtečníci Manolito Simonet y su Trabuco. A než stihne publikum vychladnout, hned 17. 10. zahraje v divadle Hybernia pianista Roberto Fonseca se svým triem. Skutečná chuť Cuba Libre.
Kapelník a klávesista Manuel Simonet (*1961, Camagüey) si nemohl vybrat jméno kapely lépe. Slovo trabuco, etymologicky související s výrazem pro obří katapult (trebuchet), se překládá jako „silné kolektivní nasazení“ nebo „zacílená energie“. Ve slangu se tímto výrazem označují i silné doutníky. A že se až šestnáctičlenný ansámbl Manolito y su Trabuco dokáže opřít do muziky s opravdovou vervou a všechnu energii nalít posluchačům do žil, o tom už jsme se u nás přesvědčili. Prvně dobyl Akropoli v roce 2011, podruhé 2016. Nyní se vrací na místo činu.
Byla by ovšem chyba domnívat se, že kapela produkuje „jen“ živelnou taneční muziku na první dobrou. Manolito y su Trabuco jsou sice právem řazeni do kubánské žánrové škatulky timba, označující dravě taneční fúzi salsy, afrokubánského jazzu a dalších stylů Ostrova svobody se severoamerickým funkem a R&B. Jenže jejich aranžmá jsou zároveň až marnotratně filigránská pestrá, vpravdě sofistikovaná. O vokální pestrost se stará hned trojice zpěváků. Přiznávky i sóla dechů nese pestré polyrytmické předivo perkusí, celkovou barvu dotvářejí housle s cellem a samozřejmě kapelníkovy syntezátory.
Právě díky výrazové všestrannosti a muzikantské eleganci přizval Manolita a jeho partu ke spolupráci na albu Hecho en Cuba (2016) i původem argentinský kytarový virtuóz Dominic Miller. Tedy muzikant proslavený hraním se Stingem či Philem Collinsem, ale i sólovými alby, třeba pro kultovní label ECM.
Zkrátka, koncert si užijí nejen pravověrní salseros, „salsisté“. Stejně dobře se budou bavit i ti, kteří raději soustředěně poslouchají. I když je muzika nejspíš stejně strhne do tance.
Pianista a skladatel Roberto Fonseca, který se narodil v roce 1975 v Havaně, je fenomén. Na klavír se začal učit v osmi, ale už předtím hrál na bicí nástroje. Když coby patnáctiletý vystoupil na Havana International Jazz Festivalu 1990, spadla prý přihlížejícím veteránům čelist. Už tehdy hrál vlastní kompozice, spojující afrokubánské tradice s jazzem. Jak by se také nestal muzikantem, když jeho máma je profesionální zpěvačka a táta bubeník. Muzikanti jsou i dva Robertovi starší nevlastní bratři z matčina předchozího manželství – s legendárním pianistou „Chucho“ Valdésem.
Roberto Fonseca získal klasickou průpravu na prestižím Instituto Superior de Arte (Umělecké universitě). Ovšem už od prvních profesionálních kapel jako Temperamento i prvních sólových alb, která začal vydávat na sklonku 90. let, ho bavily spíše originální fúze. S chutí přimíchával do latin jazzu prvky soudobé taneční hudby i hip hopu. Vždy však s citem a mimořádně kultivovaně. Nikdy přitom nezapíral ani lásku k evropské klasické hudbě. Jako autor vždy kladl důraz na v nejlepším smyslu slova líbivé melodie, na které má talent od karibských božstev.
Velký impuls v profesním, ale i myšlenkovém vývoji pianisty představovalo přijetí do orchestru veteránů Buena Vista Social Club v roce 2001. Zde Roberto Fonseca proslul především jako intuitivní doprovazeč legendárního zpěváka Ibrahima Ferrera i stejně ikonické divy Omary Portuondo. Procestoval s Buena Vista Social Club zeměkouli křížem krážem a získal nové inspirace. Svůj ponor do studia západoafrické hudby zúročil například v souhře s fenomenální malijskou zpěvačkou Fatoumatou Diawara.
Současná vyzrálá hudba Fonsecova tria s bubeníkem Ramsésem „Dynamite“ Rodríguezem (též Chucho Valdés) a basistou Yandym Martínezem obsahuje ode všeho trochu. Jazz tu působí jako přirozené prostředí všech zvukových dobrodružství, ale nejsilnějším pojítkem je charisma samotného pianisty.
Tomáš S. Polívka
Loading...
