Starší bratr, lékařská kapacita, opustil před časem posty primáře významné pražské nemocnice a ministerského úředníka. Aniž bychom spolu soutěžili, nevím, kdo z nás publikoval více článků a knížek, každý ze svého oboru. Teď, když si užívá penze v severočeských lázních, jsem od něho očekával autorskou smršť. Nestalo se. Vysvětlil mi proč ve zdravotnictví se lékařské metody závratnou rychlostí mění, o vývoji nové techniky a přístrojů ani nemluvě. Pohybovat se deset let mimo kliniku a vypadnout z adresáře pořadatelů mezinárodních kongresů znamená ztratit kontakt s léčebnou realitou. A vracet se do historie? Koho bude zajímat, jak se v roce 1968 léčila chřipka?
Teprve při naší poslední společné lahvi chardonnay jsem si uvědomil, jakou mám vlastně kliku. Třináctým rokem žiju rockem na Radiu Beat a pomalu ztrácím přehled, zda jsem odvysílal víc pecek zde anebo kdysi na veřejnoprávní stanici, kdy měl být Větrník hrází proti vysílání hudby na „podvratných“ vlnách. Nejprve jsem provětral archiv, pak jsem se soustředil na hudební novinky. A co nevidím, neslyším? Každá třetí nová deska je od veterána, který to nevzdává. Dion DiMucci, Monkees, David Crosby, Barry Gibb, Rolling Stones, Van Morrison, Marianne Faithfull. King Crimson, Robbie Robertson, Foghat, Neil Young… A každá druhá od nových kapel s dvacetiletými borci je ve stylu a soundu alespoň „cinknutá“ ozvěnou let šedesátých až osmdesátých, od psychedelie po novou vlnu britského heavy metalu. Avantgarda se z rocku vytratila, nové trendy – jsou-li nějaké – nemají masovou odezvu a dokonce i ti, kteří vidí dál a napřed mimo mainstream, jsou nálepkováni předponou „post“. Objevujeme post-rock, neboli všechno tu už bylo.
Snad nejvíce odhalují staromilství nás i našich vnoučt rozšířené ankety o NEJ všech dob. Zejména v kategorii o nejlepší album historie. Obvykle se v ní vyvalí erupce let 1966-1968: Beatles, Beach Boys, Rolling Stones, Pink Floyd, Mothers Of Invention, Jimi Hendrix, Blood, Sweat And Tears, Vanilla Fudge… Můžeme si být jisti, že pro tato jména hlasují i dnešní teenageři.
Některé kapely se s „revivalem v duši“ nespokojí, vyžadují ho i v aparátech. Pete Mignola, majitel MetroSonic Studia v Brooklynu, ignoruje poslední tři dekády technického vývoje. Zavrhl computery a digitální technologie, nahrává analogově, jakoby postaru. Rockeři si u něho zadávají frekvence, aby zněli autenticky. A to nemluvím o návratu vinylu!
Nejsem kompetentní, abych zapředl diskusi o filigránské práci zvukových inženýrů. Zato mohu potvrdit, jak se v obdobném časovém úseku proměnila tvář hudební publicistiky. Zcela se podřídila diktátu facebooku a wikipedie, všichni čerpají informace z téhož zdroje a snad i v dobré vůli a nevědomky papouškují, co jim podsouvají tiskoví agenti (nejen) hudebních hvězd, nebo rovnou samotní umělci. Rozličnost pohledů, protichůdné postoje, kritika a polemika se vytratily. O humoru a pestrosti jazyka ani nemluvě. To není plané stýskání a volání po starých časech, které se už nevrátí. Nebude znovu vycházet Melodie, Sounds, Record Mirror, časopisy, které formovaly můj názor na fenomén showbyznysu. Budeme-li však nadále poslouchat písničky, i ty zcela nové, včera dopsané, které nám budou znít nostalgicky, retrospektivně a bigbítově, dopřejme si k nim i počtení ve stejném duchu. Nikoliv v časopise, který skončí ve sběru, ale v ročence, která patří do knihovny a přímo volá po kompletaci. Dejte nám šanci, abychom takový almanach sestavili, dokud můžeme tvrdit, že jsme u toho byli. Začínáme-li rokem 1968, má to své dobré důvody ve světovém i československém kontextu. A jaký letopočet nabídneme příště? Přejte si, dáme na vás!
Jaromír Tůma (ročník 1946), editor
(5 votes, average: 4,20 out of 5)
Loading...
