LIVE: Against Me! a Tim Vantol

Jsou to skoro tři roky, co jsem byl na Against Me! poprvé. Bylo to v Buffalu ve státě New York, kde dělali předskokana kapele Gaslight Anthem. Hudbu téhle floridské formace jsem znal docela dobře, ale nikdy jsem je do té doby neviděl. V té době byl Tom, neboli Laura ještě ve fázi přeměny z muže na ženu, takže jsem popravdě byl víc než překvapen.

Proměna ale dokonána jest a dneska už si na „starý“ Against Me!, kteří měli v čele sympaťáka Toma, skoro nikdo nevzpomene. Jejich syrový styl, který osciluje někde mezi punkrockem a anarchistickým punkem už má každý asociovaný právě s Laurou Jane Grace (asi neexistuje víc ženské jméno).

Tim Vantol

Do Lucerna Music Baru však fanoušky nepřitáhli jen Against Me! Do strun hrábli čeští punkáči Burning Steps z Mostu, na které navázal amsterodamský songwritter Tim Vantol. A právě Holanďan se svou hudbou přinesl do pondělního večera zajímavý paradox. Vystoupil mezi dvěma punkovými kapelami pouze sám se svojí kytarou a folkovým setem.

Přes rozpačitý začátek, kdy spousta přihlížejících ani netušila s kým mají tu čest, nálada pozvolna vygradovala a na konci vystoupení, během kterého Tim neustále s publikem koketoval, už refrén zpívala dobrá polovina zúčastněných. Na závěr oznámil, že se v říjnu do Prahy vrátí. Myslím, že spousta lidí si po tomto neskutečně sympatickém vystoupení jeho další návštěvu nenechá ujít.

Vantol fanoušky nastavil na patřičnou teplotu a tak už nezbývalo, než si těch pár chvil počkat, až přijdou Against Me!

Against Me!

A proč nezačít zrovna jednou z těch nejsignifikantnějších skladeb, která je v repertoáru? I Was A Teenage Anarchist dokonale probudila publikum z krátkého čekání a trvalo jen pár okamžiků, než se vytvořilo solidní pogo. Starými peckami se pokračovalo i nadále.

Je trochu škoda celkového vyladění zvuku, neboť nástroje ve velké míře přeřvávaly vokály, a tak lidé neznalí textů slyšeli cirkulárku a jakýsi vzdálený křik připomínající zpěv. První skladba z loňského alba Shape Shift With Me se dostala do pořadníku na páté místo a nesla jméno 333.

Následně to šlo v rychlém sledu. Jedna nářezovka střídala druhou a i když na studiových nahrávkách zní každý song jinak, má svoje aranžmá, různě vytažené nebo stažené nástroje, v Lucerně to tenhle večer docela dost splývalo do jednoho. Kapela se neobtěžovala dlouhými proslovy, ba co více, neobtěžovala se prakticky s žádnými proslovy.

Publiku to ale nevadilo. To tu bylo s cílem pořádně propotit v kotli tričko. A jak už bývá na koncertech Against Me! zvykem, došlo i na nespočet fanouškovských skoků do pařícího davu. Připravená ochranka byla sice v pohotovosti, ale dispozice sálu jsou takové, že jakmile se někdo rozhodne na to pódium vylézt, tak tam prostě vyleze – a je to dobře, neboť tak má správný klubový koncert vypadat. Stačil by jen aby se sál ještě zaplnil hustým cigaretovým dýmem, muzikanti by plivali do davu a máme zpátky nějaký undergroundový klub z londýnského Camden Townu z druhé poloviny sedmdesátých let.

Ke konci se v první řadě dokonce objevila růžovo-blankytná vlajka odkazující na transgenderovou filozofii, čehož si všimla i frontmanka kapely a šla během písně s úsměvem majitele praporu pozdravit.

Ačkoliv si publikum o přídavek neřeklo příliš hlasitě, hudebníci splnili svoji povinnost a vrátili se ještě na čtyři další fláky a skladbou Black Me Out završili sáhodlouhý pětadvaceti písňový koncert.

Aleš Malár, foto: Michal Straka