Richard Lloyd je znám především díky svému působení v newyorských Television, kapele, která jako jedna z prvních začala v roce 1974 pravidelně vystupovat v legendárním klubu CBGB a svým nevšedním přístupem položila základy žánru později známého jako punk rock. Richard Lloyd spolu s Tomem Verlainem tvořili jednu z nejoriginálnějších kytarových dvojic, ale i na svých sólových počinech Lloyd dokazuje, že jeho neutuchající vliv na mladší generace kytaristů není náhodný. Zatím poslední album The Countdown vyšlo začátkem listopadu, rok poté, co prostřednictvím autobiografické knihy Everything Is Combustible zvěčnil své životní vzpomínky. Richarda jsme zastihli na telefonu, když zrovna trávil volný čas ve svém domě v bezmála dvousettisícovém městečku Chattanooga, ve státě Tenessee, kam nedávno přesídlil z přelidněného New Yorku.
Proč právě Chattanooga? Byl důvodem tvého stěhování také fakt, že New York se změnil a nájmy se rapidně zvýšily?
Ano, nájmy rozhodně narostly. Můj syn tam stále žije, ale platí za bydlení šílené peníze. Více, než si já můžu dovolit. A pak je v New Yorku až moc turistů, to mě ničí. V Chattanooze žijí rodiče mé ženy, takže to bylo prostě jen další místo, kam po New Yorku zamířit.
Kytarová sóla už neexistují
Právě ti vyšlo nové album The Countdown. Natáčel jsi s basákem Davem Roem a bubeníkem Stevem Ebem, což jsou převážně studioví hráči. Jak probíhalo společné nahrávání?
Velmi dobře. Ti dva jsou muzikanti nejvyšších kvalit. Natočit deset skladeb nám zabralo dva dny, do položených základů jsem pak další dva dny dotáčel mé kytary a jeden den jsem si pak vzal na mé zpěvy. Zbylý čas už patřil jen míchání. Všechno šlo velmi rychle. Nikdy jsem s nimi předtím nepracoval, dokonce jsme se ani neznali, ale byli šťastní, že se mnou mohou pracovat. Oni obvykle hrávají country, takže dělat rockovou desku pro ně bylo vzrušující. Aspoň tak to říkali. (smích)
Líbí se mi syrový zvuk tvé kytary na nahrávce. Přijde mi přirozený a nevyumělkovaný, navíc písně nepostrádají tvůj typický rukopis, konkrétně skladby jako Just My Heart nebo Something Remains.
Děkuji. To jsem rád, že to tak slyšíš. O přirozený zvuk mi šlo, protože v dnešní době jsou lepší kytarová sóla v reklamách než na hudebních nahrávkách, což je poněkud zneklidňující. Hodně z těch písní je velmi osobních.
Původ jedné skladby se dokonce datuje až do roku 1972, je to pravda? Která konkrétně to je?
Je tam více starších písní, jedna z nich je právě Just My Heart, ale ta, kterou jsem napsal už v roce 1972, je Smoke. Bylo to ještě před tím, než jsem se přidal k Television. Měl jsem ji pořád v hlavě, ale trvalo to dlouho, takže jsem rád, že se konečně objevila na desce.
Album zdobí tvé vlastní malby. Kdy ses začal malování věnovat? Navštěvoval jsi v minulosti nějakou uměleckou školu?
Ano, rád maluju. Hodně jsem maloval, když jsem byl malý, pak jsem ale na dlouhý čas přestal a začal jsem znovu až v roce 2015. Od té doby jsem namaloval tisíce obrazů. Žádnou uměleckou školu jsem nenavštěvoval. Je to můj vlastní abstraktní expresionismus. Je to hodně barevně orientované, miluju barvy. Mám synestezii, slyším barvu a vidím zvuk. To může být někdy problém, ale v mém případě je to fajn. Není to tak špatné. (smích)
Dobrá rada nad zlato
Minulý rok ti vyšla autobiografická kniha, která se stala bestsellerem. Tvé vzpomínky sahají až do dětství. Tvrdíš, že jsi obdarován skvělou pamětí, takže si například doslovně vybavíš rozhovory, které proběhly před několika lety.
Ano, kniha je opravdu úspěšná. Dostal jsem velmi pěkné recenze a celé vydání se vyprodalo. Nyní vychází znovu jako paperback. Dokážu si pamatovat hodně věcí, vybavím si dávné situace, ale umím například i poznat skladbu dřív, než vůbec začne hrát, pouze na základě zvuků, atmosféry.
V knize popisuješ tvá setkání s Jimim Hendrixem, Led Zeppelin nebo Keithem Moonem z The Who.
Potkal jsem hodně lidí. Byl jsem jen mladý kluk a pozoroval jsem, co se dalo. Chtěl jsem vědět, čím se stali tak skvělými.
Zajímavé určitě bylo i setkání s Johnem Lee Hookerem, který ti údajně dal velkou radu ohledně hry na kytaru.
Ano, to bylo v roce 1970. Pozval mě na pódium, abych si s ním zahrál. Byl jsem k smrti vystrašený. Ale šel jsem tam a bylo to celkem v pohodě. Bylo to vůbec poprvé, co jsem hrál před publikem. Nicméně do kapely mě nevzal a na turné jsem s ním nevyrazil. (smích) Bylo to jen jednou. Poradil mi, abych si sundal z kytary všechny struny a nechal si tam jen jednu a naučil se na ni hrát. Pak ať natáhnu druhou a naučím se hrát na dvě a až se postupně dostanu ke všem šesti strunám, tak budu hrát jako největší mistr. Nemohl jsem si ale dovolit z kytary sundat všechny struny, a tak jsem to trochu obešel.
I přesto se ti povedlo stát se vynikajícím kytaristou.
Ach, děkuji mnohokrát. Pořád se snažím být dobrým, každým dnem.
Nicméně poslední dobou jsi to ty, kdo dává rady mladým kytaristům. Vyučuješ stále kytarové lekce přes Skype?
Teď už ne. Už jsem rok nikoho neučil. Dělával jsem to předtím, když jsem žil ještě v New Yorku, ale poté, co jsem se přestěhoval, už jsem s tím skončil. Vydal jsem ale několik výukových DVD s názvem Alchemical Guitarist.
Místo pro originální muziku
Deska Marquee Moon od Television patří k nejdůležitějším nahrávkám v historii rockové muziky. Album jste začali natáčet v září roku 1976. V té době jste spolu hráli už tři roky a skladby už jste měli napsané. Věděli jste, co přesně hrát, nebo jste ještě s producentem Andym Johnsem upravovali kytarové party?
Věděli jsme přesně, co máme dělat. Kytarové party jsme měli rovněž připraveny. Jediná změna byla v tom, že jsem Andymu a Tomovi (Verlaineovi) řekl, že některé své pasáže můžu zahrát dvakrát, přes sebe, tak, aby byly obě stopy identické. Udělal jsem to tak například ve Venus. Proto má kytara zní, jako kdybych použil nějaký chorus, ale ve skutečnosti tam žádný není. Nebo sólo v Elevation, to je taky nadvakrát. V Guiding Light je má kytara dokonce osmkrát. Osm stop, ve kterých hraju stejnou melodii. V tomhle jsem se inspiroval u Phila Spectora.
Proč jsi vlastně v roce 2007 Television opustil? Bylo to částečně i proto, že kapela již delší dobu netvořila žádnou novou muziku?
To je pravda. Kdybychom aspoň pokračovali v hraní živých koncertů, tak by to bylo fajn, ale ani ty koncerty už nebyly tak časté. Měl už jsem toho dost.
Television byli první kapelou, která začala hrát v dnes již legendárním klubu CBGB. Před pěti lety byl o klubu natočen film. Viděl jsi ho?
Ano, by to celkem zábavný snímek. Nebylo to sice úplně přesné, ale to je v pohodě, protože neexistuje způsob, jakým by se dalo zobrazit všechno to, co se doopravdy stalo. Hilly dělal kdysi manažera Dead Boys, takže samozřejmě velká část filmu patřila jim.
Zkoušeli jste tehdy najít místo, kde by se dalo vystupovat, i jinde než v klubu u Hillyho Kristala?
Ne, v New Yorku tenkrát opravdu nebylo kde hrát. Jasně, vystupovali jsme i na jiných místech, ale CBGB byl náš domov. Bar na ulici, která byla plná ožralů. Nemohlo snad existovat víc chudé místo než tohle. Pobudové se váleli před klubem na chodníku, takže si je musel obcházet, aby ses vůbec dostal dovnitř. Nikdo tam nechodil, protože se tam všichni báli, což ale bylo hloupé, protože tam ve skutečnosti nebylo nic, čeho by se člověk měl bát. Bylo to skvělé místo pro originální muziku.
Líbí se mi, že všichni umělci, kteří vzešli ze CBGB, byli jedineční. Nikdo nezněl jako ten druhý a každý měl svůj styl, ať už to byli Television, Patti Smith, Ramones nebo třeba Blondie. Čím myslíš, že to bylo?
Pravidlo znělo, že tam nesmí žádná kapela hrát převzaté věci. A tak jsme tam měli hromadu rozdílné muziky. Nazvali to punkem, ale já si nemyslím, že některá z těch kapel byla přímo punková. Blondie byli ovlivněni i diskem a Talking Heads nebo Television taky zrovna nebyli punk. Začali nám tak říkat, protože se objevil magazín Punk a žurnalisté nás potřebovali nějak označit.
Jaké to pro tebe byly chvíle, když v roce 2006 klub po třiatřiceti letech ukončil svou činnost? CBGB přece jen tvořilo velkou a důležitou část tvého života.
Byl jsem na to připraven. Když jsem tam měl hrát naposledy, na programu bylo dalších osm kapel, což bylo nesmyslné. V časech, kdy jsme tam začínali, vždy hrály jen dvě kapely. Takže jste mohli vidět Television a Blondie, Television a Talking Heads, Ramones a Dead Boys. Vždy jen dvě skupiny! Když se to postupem času změnilo, ztratilo to své kouzlo.
Petr Adamík
Loading...
