Vloni to na moc velký progres u Interpol nevypadalo, objížděli totiž svět s programem postaveným na 15 let staré prvotině Turn On The Bright Lights. Jenže už v té době kapela měla v podstatě hotovou kostru nové desky, která vyšla poslední srpnový den. Dostala název Marauder (v češtině Záškodník, případně Špeh). Proto jsme neváhali a za kytaristou, basákem a zpěvákem Paulem Banksem jsme jednoho špeha s diktafonem vyslali.
Proč jste na nové desce spolupracovali s producentem Davem Friedmannem? Takhle všanc jste se, pokud se nepletu, osobě mimo okruh skupiny ještě nevydali.
Už předtím jsme využili služeb externích producentů, vzpomeň na Petera Katise a Riche Costeye (spolupracovali s kapelou na jejich prvních dvou deskách – pozn. překl.). Díky Daveovi jsme ale do našich písniček dostali asi nejvíc nečekaných momentů.
Ve studiu tedy působil spíše jako čtvrtý člen souboru?
Přesně tak jsem to cítil! Je to jeden z bonusů, když hraješ v kapele, která má vydaných šest alb – že si můžeš říct „Hej, pojďme zkusit něco nového!“ Navíc všichni jsme fanoušci různých Friedmannových produkčních počinů. Takže v hlavě nám klíčila myšlenka na produkci, která bude někde mezi MGMT, jejichž první desku považuju za fenomenální, Flaming Lips a Mogwai. Právě jeho variabilita byla tím, proč jsme se pro něj rozhodli.
Takže jste se znovu vykašlali na New York a vyrazili do míst, kde jste na minulém turné málem zapadali sněhem? Bylo to někde v Buffalu, ne?
Přesně tam. Byla to tenkrát šílená sněhová bouře. Lidé, kteří tu žijou, mají můj hluboký obdiv. Podobně jako lidé ve Skandinávii.
Jak jste vlastně přežili těch 50 hodin zácpy na zasněžené silnici?
Měli jsme víc štěstí než rozumu. Autobus měl silné, plně nabité baterie, televizi a funkční toaletu, měli jsme velké zásoby vody a navíc jsme uvízli asi sto metrů od jedné benzínové stanice, která byla plně zásobená a otevřená. A když jsme dostali možnost se o kousek posunout, podruhé jsme uvízli kousek od hasičské stanice. Takže jsme se měli kde osprchovat a ještě ke všemu vedle té stanice byl takový malý obchod se sendviči – když se jeho majitel dozvěděl, že nedaleko v bouři uvízla řada aut, nasadil lyže, krámek otevřel a my byli v sedmém nebi. U téhle příhody nejde dodat víc než to, že Bůh se stará.
Měl tenhle zážitek vliv na texty nového alba? Třeba v singlu The Rover je dvojverší „Nemůžeš se držet dálnic, je to sebevražda“…
Ne, to nema nic společného s touhle zkušeností. Fakt ne. (smích)
Ve studiu jste stejně jako u minulé desky nahrávali písničky naživo?
Ano. Pro nás je zásadní, abychom měli dobře nasnímané bicí. Poctivě, starosvětsky, s ostatními nástroji dohromady. Jen těch mikrofonů, které se kvůli nim musí nastavit! U nás tento způsob může fungovat i z toho důvodu, že do studia pokaždé přicházíme dobře připraveni. Myslím, že tentokrát jsme toho odehráli společně ve studiu asi nejvíc. Jasně, byly tam nějaké dohrávky basy a kytar, ale méně než na předchozích deskách.
z rozhovoru Marcela Anderse (v překladu Pavla Zelinky), který najdete kompletní v zářijovém čísle Rock’n’Allu
Loading...
