Pokud máte v rodině nebo blízkém okolí někoho se zrakovým handicapem, který miluje kvalitní atmosférickou rockovou hudbu, doprovoďte ho nebo ji ve středu 28. února v 17 hodin do pražské centrály Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, která sídlí v Krakovské ulici 21. Jak to vypadá na hudební projekci pro nevidomé a slabozraké? Autor a pořadatel v jedné osobě vám popíše toto nevšední dvouhodinové setkání s báječnou atmosférou.
Reportáž o speciálním poslechovém pořadu a rozhovor Dana Sywaly s Jiřím Černým původně přinesl Rock’n’All 10/2017
Když se zaposlouchají slepci…
Na tenhle nápad mě přivedl Steven Wilson, který si během našeho rozhovoru postěžoval, že lidé nemají dostatek času a vhodný prostor pro soustředěný poslech. Další impuls přišel v momentě, když jsem četl rozhovor s legendou české hudební žurnalistiky Jiřím Černým, který po řadu let obráží Českou republiku se svým pořadem Rockování.
V pražských ulicích dlouhodobě potkávám velké procento nevidomých chodců. Sám se vlastně chovám, jako bych měl pásku na očích – neustále nasazená sluchátka, ponořen ve svém vlastním světě. A právě myšlenka, že nevidím svět kolem sebe, protože se plně koncentruji na poslech hudby, mě přiměla přemýšlet nad tím, jak cítí muziku člověk, jenž žádné vizuální podněty nemá.
Obrátil jsem se proto na Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých ČR, jejíž ředitel projevil zájem. Potěšilo mě vybavení společenské místnosti – kvalita ozvučení byla skvělá.
Na první projekci dorazil asi tucet lidí. Někteří dorazili i se svými asistenty. Složení publika bylo téměř vyrovnané, ale mírně vedlo mužské osazenstvo. Jeden pán dokonce dorazil v tričku The Plastic People of the Universe. Každý host dostal papír se seznamem skladeb, v němž mohl označit ty, co ho nejvíce zaujaly. Z mnoha přehraných skladeb si nejlépe vedli Agnes Obel, Beck a právě Steven Wilson.
Jako první jsem zvolil eponymní skladbu britské kapely Anathema, pocházející z jejich nedávného živého záznamu A Sort Of Homecoming, kde vyniká především brilantní sólo na housle v podání Anny Phoebe. „Hlasitost vyhovuje?“ optal jsem se. „Pokud s tím všichni souhlasí, vyhulte to!“ dočkal jsem se překvapivé odpovědi. Na tvářích se rozzářily úsměvy, které provázely emotivní pohyby tělem nebo hlavou nebo poklepávání nohama. Všichni měli zavřené oči.
Byl jsem velice opatrný, abych neřekl během průvodního komentáře něco nepatřičného. Přesto se mi to párkrát nechtěně povedlo, třeba: „V klubu 007 na Strahově jsem viděl úžasné vystoupení indických Skyharbor.“ Účastníků seance se to však nijak nedotklo, naopak na vše reagovali velmi pozitivně. Večer jsme uzavřeli skladbou No Time For Caution z filmu Interstellar. Reakce na celou akci byla fantastická. „Děkuji! Děkuji, bylo to opravdu nádherné,“ dojal mne jeden pán během předávání dotazníku.
Pro druhou hudební projekci jsem připravil playlist na základě jejich preferencí. Nejvíce bodů tentokrát získali Markéta Irglová, Steve Hackett a Royal Thunder.
Během toho večera jsem chtěl především vzdát hold manažerce SONS, paní Věře Macháčkové. Jelikož mi napsala, že je velkou milovnicí skupin ABBA a Olympic, zvolil jsem jako další píseň When I Fall In Love (feat. Chris Botti) od Andrea Bocelliho. V rámci bonusové skladby jsme čekali na speciálního hosta, který účast přislíbil, ale nakonec se mu nepodařilo dorazit. Nechal jsem si proto překvapení na příští setkání a vytáhl jsem z rezerv skladbu Playing Love ze soundtracku pro snímek The Legend of 1900.
Už teď se nemohu dočkat dalšího setkání…
Musím si od hudby odpočinout
S legendou hudební žurnalistiky Jiřím Černým o jeho pořadech, včetně Rockování, kde povídá o hudbě, politice, zajímavých lidech a hraje skladby na přání.
Kdy jste s tímto pořadem začal a co vás k jeho uskutečnění vedlo?
Začal jsem s tím začátkem září 1971. Předcházel tomu – do března 1969 – v Čs. rozhlase pořad 12 na houpačce, což byla hitparáda, během které jsem lidem prezentoval vybranou domácí i zahraniční hudbu. Když to pak skončilo, přirozeně se mi po tom stýskalo, protože jsem si zvykl na mikrofon a celý ten tým okolo. Navíc v Melodii, které jsem tehdy věnoval dost energie, jsem psal o muzice, kterou si lidé běžně nemohli poslechnout. Proto jsem se rozhodl organizovat poslechové pořady.
Dokážu si představit, že jste za minulého režimu zažil nejednu výzvu v rámci výběru skladeb. Je to tak?
Většinu svého života jsem byl takříkajíc na volné noze a neměl jsem stálé zaměstnání. To mělo sice řadu nevýhod, ale výhodou přece jen bylo, že nade mnou nebyla taková ta jasná kontrola. Jeden čas jsem však učil na Lidové konzervatoři, kde se mi rok od roku obnovovala smlouva a do toho jsem pořádal své pořady. To se nakonec ukázalo jako jediný způsob, kudy na mě mohli. Když mě pak z konzervatoře taky vyhodili, nebylo kde si stěžovat. To bylo v totalitním režimu pochopitelně obtížné. Počítám, že jim přišla stížnost ze Svazu mládeže, a oni jim vyhověli. Avšak v drtivé většině případů se za mě postavily dramaturgyně vysokoškolských klubů ve stylu „To by nám to musel někdo napsat“ – což se nikdy nestalo. Takže s výjimkou asi dvanácti měsíců od jara 1977 do jara 1978, což byl ten chartovní rok, během kterého jsem toho moc nemohl, jsem během normalizace jezdil po republice bez problémů. Vše pak záleželo na úrovni mé odvahy nebo strachu.
Jak se vaše pořady vyvíjely, co se návštěvnosti a dramaturgie týče, po revoluci? Doba byla úplně jiná, vzpomeňme na desetitisícové náklady prvních čísel časopisu Rock & Pop.
Po revoluci jsem toho asi dva roky dělal hodně málo a prakticky nikam nejezdil. Jedinou mimopražskou štací, kterou jsem si udržel na měsíční bázi, bylo Brno. Velkou roli totiž hrál fakt, že jsem tehdy působil jako šéfredaktor Rock & Popu. To bylo práce až nad hlavu. Když jsem pak v Rock & Popu skončil a mezi lidmi se rozkřiklo, že občas někde něco organizuju, tak si mě pořadatelé sami našli. Musím říct, že ten zájem, který byl až do 17. listopadu 1989, pak trochu poklesl. Nijak dramaticky, ale musím říct, že předtím bylo narváno. Na původní úroveň se to vrátilo až v půlce devadesátých let. Zároveň jsem čekal, že když byla hudba rázem mnohem dostupnější, myslel jsem si, že dojde i ke změně repertoáru. K tomu rovněž nedošlo. Jezdím s pořadem Rockování, kde hraju nové věci ze zahraniční a domácí scény. Kromě toho dělám i monotematické večery, kde mám v nabídkovém listě asi dvě stovky titulů. Pořadatelé si z toho následně vyberou, co chtějí. Teď je ale letní období, kdy zásadně nepracuju. Dělám to tak už desítky let, protože si nutně potřebuju od hudby odpočinout, což obnáší i to, že prakticky nejezdím na festivaly. Když máte někdy i čtrnáct pořadů do měsíce, tak musíte odpočívat. Bojím se totiž, abych vůči hudbě neotupěl. Během léta se tak v rozhlase vysílají reprízy mého pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Léto je zároveň ideální období na cvičení a věnování se četbě.
Jaké jsou vaše budoucí plány v rámci pořadů a napadají vás třeba během vycházek v přírodě nové nápady?
Ano, kvůli tomu, když jdeme se ženou na procházku, si beru s sebou tužku a papír. Občas na to zapomenu a to je chyba, protože tu myšlenku v hlavě další dvě hodiny neudržím. Stává se tak velice často, že během procházek v lese nebo i během plavání mě napadne, co bych chtěl lidem pustit nebo o čem bych jim chtěl vyprávět. Například publicista Michal Bystrov, o kterém se málo ví, že je i písničkář, mi nedávno poslal svá dvě alba. To byla světlá výjimka, protože jsem neměl nic jiného na práci a CD si poslechl. Měl jsem z toho výborný pocit a doslova chuť alespoň šest věcí lidem zahrát – a hned mě také napadlo, co u toho povídat.
Loading...
