Veterán punku, někdejší frontman kapel BLACK FLAG a ROLLINS BAND, je na hudebním poli už dlouhých třináct let nečinný. I přesto má práce až nad hlavu. Ještě před začátkem svého evropského turné s mluveným slovem nám Henry Rollins poskytl exkluzivní rozhovor, ve kterém popsal své pracovní vytížení jakožto rozhlasového moderátora, herce a spisovatele. Zároveň nám sdělil své názory na reunion Black Flag či blížící se volby amerického prezidenta.
Henry, v posledních letech si udržuješ poměrně úzký okruh činností. Co všechno jsi dělal?
Malé věci, které mě však poměrně dost zaměstnávají. Hodně jsem psal, každou neděli mám svoji show v rádiu, vystupuju v televizních pořadech, hraju ve filmech. Dělám spousty věcí, teda kromě muziky.
Co tě přinutilo skončit v roce 2002 se zpíváním? Došel Rollins Band přirozeně ke konci, nebo vám jednoduše chyběl komerční úspěch?
Komerčního úspěchu jsme skutečně nikdy nedosáhli. Ale pravda je taková, že jsem s psaním textů přestal, protože jsem o to ztratil zájem. Přišlo mi to pořád dokola, jako stejná věc, a nechtělo se mi moc opakovat starý materiál, tak jsem s tím přestal.
Když se ohlédneme zpět, jaké to bylo okusit chuť mainstreamu, kterého ses v roce 1992 dotkl s albem The Ende Of Silence?
Žádné album, které jsem kdy udělal, nebodovalo v hitparádách. Kapele to šlapalo, ale já vždycky měřil náš úspěch podle toho, jak dobře jsme hráli naživo. O tom to podle mě je. Ty další stránky mě na muzice nikdy nebavily. Nebavilo mě být s lidmi v kapele, nebavilo mě čekání, nahrávání. Co jsem měl rád, bylo, když jsem stál na pódiu a hrál, co nejtvrději to šlo. Vždy jsem do toho šel tak tvrdě, jak jen to šlo. Nikdy jsem nebyl muzikant, ale prostě jen někdo v kapele.
Nicméně jste s tímto albem dosáhli svých patnácti minut slávy. Neříkej mi, že sis to neužíval.
To bylo asi v období, když jsme udělali videoklip k písni Liar. Nějakou dobu chodilo na koncerty víc lidí, rádia, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, se mnou chtěla dělat rozhovory. Věděl jsem, že je to jen dočasná situace, a taky byla. Po dalším singlu už se věci víceméně vrátily do normálu.
Jaké jsou výhody a nevýhody slávy?
Z vlastní zkušenosti vím, že světlá stránka slávy může být to, že se ti otevře spousta možností. Něco jako nepřístupná zákoutí v muzeu. Získáš mnoho příležitostí, jak nakouknout do zákulisí všeho umění a dostat se k artefaktům a raritním dokumentům. Plus je tady šance, že vyděláš neuvěřitelné množství peněz, větší, než jaké vůbec potřebuješ. Nemusíš si na nic šetřit, ale prostě si to koupíš, když chceš. Nemyslím si ale, že žiju nějak jinak, než jsem žil před mnoha lety. Mám stůl, postel, jedno auto, lítám ekonomickou třídou, jím jídlo z konzerv. No… takže získáš možnost pořizovat si materiální věci, což shledávám poněkud nudným. A pokud jde o nevýhody, tak jsou to určitě nepříjemné zážitky s lidmi, kteří za tebou chodí a pořád do tebe hučí. Mluví na tebe, když jíš, když máš v uších sluchátka, když píšeš v kavárně. To mě někdy děsí. Odpovíš na e-mail a to, co napíšeš, někdo zveřejní na stránkách. Často je to pak převyprávěno úplně špatně. Lidé si o tobě vymýšlejí různé věci: „Henry Rollins je můj otec a nechce se s tím vyrovnat.“ Ta osoba se přitom narodila, když mě bylo tak dvanáct let, ale pořád na to musím v mailech odpovídat. Moc výhod v tom opravdu nevidím. To nejlepší na tom je, že máš své publikum. Fakt, že se někdo zajímá o to, co děláš, by se dal přirovnat zázraku. Pro mě je to ten největší kompliment, jaký znám. Mám rád své publikum víc než sám sebe. Ti lidé jsou mnohem lepší než já.
Spojené státy budou v roce 2016 volit nového presidenta. Kdo je pro tuto práci nejlepší – Hillary Clintonová, nebo Jeb Bush?
Je velká šance, že o tento post budou bojovat zrovna tito dva. Nejsem fanoušek ani jednoho z nich. Nemyslím si, že by někdo z nich vedl takovou zahraniční politiku, která by nebyla problematická tak, aby nehrozil potenciální konflikt. Ani jednoho jsem neslyšel říct, jaké jsou jejich cíle. Vypadá to, že oba po té práci touží, zejména pak Clintonová. Naklonil bych se spíš k ní, protože by zřejmě byla lepší pro řešení otázky menšin, infrastruktury a těchto věcí, ale nijak nadšený z ní nejsem. Mnohem víc než tihle dva by mi vyhovoval Bernie Sanders.
Celý rozhovor s čerstvým pětapadesátníkem (narozeniny slaví 13. Února a jeho občanské jméno je Henry Lawrence Garfield!!!) najdete v lednovém čísle Rock & All. Pokud ho nevlastníte, objednejte si ho v naší internetové prodejně.
Text: Marcel Anders, Překlad: Petr Adamík
Loading...
