Jedním z objevů loňského roku a v dobrém smyslu hudebním i vizuálním zjevením je funková skupina Fredy&Krasty z Ostravy. Nejdříve na sebe upozornila skladbou Prachy, která se stala ústřední písní úspěšného YouTube seriálu sKORO NA mizině. Následovalo pak energií nabušené album Make Ostrava Great Again, natočené ve spolupráci s renomovaným producentem Arminem Effenbergerem. Kde se tihle „taneční excentrici“ vzali?
Soubor tvoří zpěvák a kytarista Jindra „Fredy“ Holubec, jeho bratr Michal Holubec obsluhující baskytaru a bubeník Pavel Magnusek. Společně hráli již ve Swarm Unit (tam Michal ale jen hostoval) a ve formaci Jindra Holubec y Amigos, v závěrečné fázi přejmenované na Amigoos. Fredy&Krasty je vlastně jejím volným pokračováním, přičemž naživo tuto trojici muzikantů doplňují pódioví showmani Krasty a Čita, ten druhý vystupující převlečený za opici. Postupná transformace názvu souvisela s posunem hudebního výrazu. „Byl to prostě postupný vývoj od kapely, co hraje špinavou latinu a taky funk, k vlastně stejné kapele se shodným základním obsazením, která se ale hudebně posunula výhradně do funku. Amigoos splnili naše očekávání a cítili jsme, že chceme dělat něco jiného, že se chceme posunout,“ říkají sami členové.
Znalce to možná překvapí v souvislosti s tím, že Jindra Holubec se na tuzemské scéně poprvé výrazně zviditelnil jako nekonformní alternativní interpret a v roce 2009 jen pod svým jménem vydal velmi osobitě znějící a kritikou vysoce hodnocenou desku Valerij Dubjanin. (Ve skutečnosti ji ale natočilo a také naživo prezentovalo duo, kde tím druhým do party byl… ano, tušíte správně, Michal Holubec.) Jak došlo k Jindrovu přerodu ve vyznavače funku? „Hrál jsem nebo se snažil vniknout do více stylů. A drží mě to dodnes asi proto, že se stále snažím obsáhnout sám sebe,“ vysvětluje charismatický umělec. „Ten vývoj je patrný už na diskografii. Po Dubjaninovi, alternativě alternativ, to byla ČA ČA ČA (album skupiny Jindra Holubec y Amigos z roku 2015 – pozn. aut.), kde jsme se vezli na vlně pseudolatiny. Pak jsem se vrhl všemi smysly na funky, začal jsem se totiž v české alternativní scéně ztrácet. S klukama jsme chtěli úplně otočit kormidlo a to, že zvítězilo funky, byl jen letmý moment u zrcadla, kdy jsem si řekl: ,Vypadáš pořád ještě dobře na to, abys zůstával jen u alternativy!‘ Myslím, že deska Valerij Dubjanin časem pořád zraje, docela jsme se tam s bráchou vyblbli, ale hrát bych to už asi nechtěl. Bylo to fakt náročné a teď už jsem líný,“ doplňuje s úměvem.
Ještě mnohem více si ale s alternativou, a to přímo s tou vyhlášenou brněnskou, v dobrém smyslu slova zadal nejzkušenější člen Fredy&Krasty, bubeník Pavel Magnusek. Už před více než 30 lety působil v nikdy plně nedoceněném seskupení Výkřiky břich a následně v kapelách Ens nebo Zloději uší (i dnes souběžně hraje ve formaci Hrozně). Jak on v sobě objevil funkové choutky? Objasňuje to obsáhle a opravdu důkladně: „My jsme byli v mládí formováni typem muziky, který pro nás představoval možnost se vyhranit proti tomu hroznému režimu za komoušů. Tehdy nebylo moc možností jak přijít k hudebním novinkám, prostě pár lidí mělo desky, a ty se v podobě magnetofonových kazet dostaly mezi velkou spoustu lidí. No a tak se třeba stalo, že jsme hltali nahrávky kapel z okruhu Rock in Opposition, což byli paradoxně levičáci, co se vymezují vůči jimi nenáviděnému režimu na Západě… Zároveň jsem ale před revolucí objevil Michaela Jacksona, Thriller, a fakt mě překvapilo, jak mě to vzalo.
Po 20 letech strávených alternativou jsem měl celkem neodbytnou touhu ukročit někam trochu jinam. To poznání se u mě formovalo cca od roku 2005, kdy jsem začal mít takový zasutý pocit, že už je to jen mrskání mrtvého koně. Dělat vše složitější, než to je, a někdy tím možná zakrýt jistou bezradnost a jiné defekty. Začínal se mi do mysli potichoučku vkrádat pocit přetvářky, zbytečné kašírovanosti, okecávání pravé podstaty a celkové nepravdy. Dnes si říkám, že to byla hlavně celková únava z jednostranné činnosti, a s odstupem už to možná nevnímám tak kriticky…
No a v roce 2007, na jednom provinčním alternativním fesťáku, hrál Jindra v trenclích s bráchou jako o život. A bylo jasné, že to mají od pánaboha a že to, co žijou, taky hrajou. Po koncertě jsme s Jindrou prokecali celou noc. Hned bylo jasné celkem nadstandardní porozumění ve věcech hudby, života a tak. Tam jsme se domluvili, že spolu něco zkusíme. Trvalo to ještě rok nebo dva, než jsme se sešli ve zkušebně a já začal častěji dojíždět za ním pod Praděd, do jeho rodné chalupy v Karlovicích. No a sotva jsme se hudebně trochu oťukali, začalo z naší muziky lézt víc a víc funky. I na desce ČA ČA ČA jsou funkové songy a třeba takový Panelák hrajeme dodnes.
Po 13 letech společného hraní, kodrcání se po různých šílených akcích, kultivování jeden druhého a hlavně společného hledání je na světě konečně produkt, o kterém jsme ve všech směrech přesvědčeni, že je takto správně a navíc nás hrozně baví. Je v něm přímost, humor i smutek, popis šílené každodennosti i bláznivá nadsázka, nad to je to podáno jednoduše a bez obalu. A jsme oklikou zas na začátku, protože se hudbou opět vyhraňujeme proti šílenostem současného světa, a tak to je správné.“
S tím nelze než souhlasit. Rozhodně doporučuji dát téhle kapele šanci.
Petr Korál
Loading...
