Editorial
O mnohotvárnosti folku v sedmdesátých letech vypovídají velmi dobře alba Leonarda Cohena a Joni Mitchell, kanadských osobností, od jejichž začátků je úsporný doprovod akustické kytary neodmyslitelný. Každému, kdo slyšel jejich předchozí alba New Skin For The Old Ceremony (Cohen), resp. Hejira (Mitchell), je zřejmé, že nešlo o blesky z čistého nebe. U Joni Mitchell začal jazz pronikat do jejího hudebního jazyka už po čtvrtém albu Blue, ale šrouby pomohl „nezodpovědné dceři Dona Juana“ přitáhnout bezpražcový baskytarista Jaco Pastorius, jehož na desáté řadovce doplnila většina spoluhráčů z jazzrockové skupiny Weather Report. Písně s členitými texty i hudebními základy už k osvojení vyžadovaly opakovaný poslech, ale nebyl to úplný šok. To výsledek Cohenova spojení s pološíleným producentem Philem Spectorem, který v studiu proslul stavbou „zvukových stěn“, už pro skalní folkové publikum představovalo tvrdý oříšek. Tomu také odpovídaly pozice v albovém žebříčku na silném trhu ve Státech, kde Joni skončila na ještě lichotivé 25. příčce, ale Leonarda úplně propadl.
Rok 1977 byl na druhé straně Atlantiku pestrý. Neil Young sice hlavně vyklízel své hluboké šuplíky, ale bylo to docela zábavné. Znovu se dalo dohromady hvězdné trio Crosby, Stills & Nash. Upozornit na sebe zkoušeli s větším či menším úspěchem namátkou Jackson Browne, Art Garfunkel, Tom Waits nebo skupiny America a The Band. Díky folkové Grammy na palubě Folk History vítáme klasika chicagského blues Muddy Waterse a shodou okolností také jeho bílého producenta Johnnyho Wintera. Country zažívala spanilou dámskou jízdu, což jen potvrzovaly Emmylou Harris, Dolly Parton a Linda Ronstadt. Dobrou pověst žánru však nekazili ani jejich kolegové Chet Atkins nebo Johnny Cash. Cestou domů nepřeslechneme, že na Britských ostrovech zkoušeli štěstí (jako obvykle) „komerčně nezajímavý“ Roy Harper i folkrockové stálice Fairport Convention a Steeleye Span. Na starém kontinentě keltskému revivalu prošlapával cestu bretonský bard Alan Stivell.
Jaro roku 1977 v Československu si budeme spojovat s likvidací desetitisícového nákladu LP desky písničkářského sdružení Šafrán, které se členové bývalého Gramofonového klubu nedočkali (na pulty se dostala v uniformním obalu až její reedice v posledních týdnech roku 1989). Ve stejném roce však vznikly nahrávky pro písničkářská alba Vladimíra Merty a Jaroslava Hutky. Zatímco Mertovo studiové vyšlo o rok později u Supraphonu, Hutkovo koncertní bylo v roce 1979 edičním počinem Jiřího Pallase a jeho exilového vydavatelství Šafrán 78. Vinylovou úrodu ve Folk History 1977 uzavírají českobudějovičtí Minnesengři a jako projev naší žánrové tolerance rovněž Banjo Band Ivana Mládka.
Folk History 1977 vychází jen několik týdnů před finále Porty, našeho nejstaršího žánrového festivalu, se kterým si navzájem držíme palce. Bonusové CD Porta 2018 a stránky aktualit vás mohou inspirovat k výletu do Řevnic, určitě to bude stát za to.
Pavel Víšek, šéfredaktor
Loading...
