Jsou to už skoro dva roky, co ve skupině Chinaski nezůstal téměř kámen na kameni. Z předcházející sestavy zbyli jen dva členové, zpívající kytarista Michal Malátný a kytarista František Táborský, kteří se rozhodli kapelu kompletně zrekonstruovat. Nastoupili do ní bubeník Lukáš Pavlík, klávesista Jan Steinsdörfer a slovenský baskytarista Tomi Okres; dechové nástroje z jejího zvuku vymizely bez náhrady. Začátkem října takto obrození Chinaski vydali nové album s názvem 11.
Za jak dlouho od chvíle, kdy jste přijali do kapely tři nové členy, jste zjistili, že jsou opravdu ti praví? Existovala tam nějaká pomyslná „zkušební doba“?
Malátný: Ne, žádná zkušební doba tam nebyla.
Táborský: Že to bude dobré, to jsem poznal už po první minutě společného hraní ve zkušebně. Opravdu jsem to věděl hned. Ale pak nám samozřejmě nějakou dobu, asi půl roku, trvalo, než si všechno koncertně dokonale sedlo. Byla to ovšem pozitivní práce.
Malátný: Ve mně rozhodnutí udělat tu zásadní změnu v kapele uzrálo 22. ledna 2017. A shodou okolností přesně za rok, 22. ledna 2018, jsme měli první zkoušku s novou sestavou. S Honzou a Tomim už jsme se znali, ostatně Honza s námi už předtím jezdil jako host. Moc jsem neznal jen Lukáše. Každopádně když skončila naše první zkouška, povídám novým členům: „Kluci, mně to je až trapný, ale já vlastně nevím, co bych vám k tomu, co jste předvedli, řekl.“ Protože jsem stejně jako Franta cítil, že to funguje. Jestli jsem předtím měl nějaké pochybnosti, tak po té první zkoušce jsem o ně přišel. Jen jsme se museli sehrát, jak už taky Franta říkal. Do dnešního dne jsme odehráli už 130 koncertů a díky tomu jsme se poznali nejen hudebně, ale i mezilidsky, což je neméně důležité. Vyzkoušeli jsme si nejrůznější druhy vystoupení, od hraní v hospodě na Novém Zélandu až po největší české festivaly, a jen se mi potvrzuje, že rozhodnutí o té velké změně v Chinaski bylo správné.
Kdy jste začali pociťovat, že je definitivně čas v nové sestavě nejen koncertovat, ale také natočit nové album?
Táborský: Věděli jsme od začátku, že ho musíme udělat, ale nechtěli jsme to samozřejmě uspěchat. Na nových písničkách děláme celou tu dobu, co jsme spolu. Byla to kontinuální práce a teď už jsme cítili, že to musí ven.
Malátný: Vloni v lednu jsme měli první zkoušku, 2. února první koncert a už někdy v dubnu jsme si v šatně hráli první nápady. Prostě jsme cítili společnou energii a po koncertě jsme začali vymýšlet nové věci. Ale nijak jsme na to netlačili, nebyli jsme vázaní nějakým termínem.
Honzo, ty jsi věděl, do čeho svým nástupem do Chinaski „na plný úvazek“ jdeš?
Steinsdörfer: Chinaski mě oslovili jako hosta už na turné s bývalou sestavou, a tehdy byla kapela de facto v rozkladu, kluci spolu nemluvili, měli oddělené šatny a vládla tam prapodivná nálada… Po jednom z koncertů se mě Michal s Frantou v šatně zeptali, jestli s nimi budu chtít hrát dál. Vznikla taková upřímná debata a já pochopil, že v tom z jejich strany není žádnej kalkul a že o mě opravdu stojí. Samozřejmě jsem pořádně nevěděl, do čeho jdu, to člověk nikdy neví, ale lákalo mě to. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykl, že jsem regulérní součástí skupiny, nicméně mám skvělej pocit z toho, co se v Chinaski za ty poslední dva roky dělo a děje. Ať se každý přijde podívat na náš koncert, jaká energie mezi námi na pódiu panuje!
V čem byla tentokrát práce na tvorbě alba úplně jiná právě v důsledku toho, že ji vytvářela odlišná sestava muzikantů?
Malátný: Tři noví lidé v kapele logicky znamenají nové nápady, nové vnímání, ale hlavně jsme se tentokrát pokusili aspoň částečně ty nové věci produkovat sami. První tři skladby jsme udělali se Sachou Skarbeckem, producentem z Londýna, další tři písničky pak s Reinholdem Mackem, producentem z Mnichova. Všechno bylo bezva, ale cítili jsme, že to v něčem není úplně ono. Tak jsme si od Davida Kollera půjčili jeho studio v Mikulově a zkusili to sami – a zjistili jsme, že to umíme a že to zvládneme i bez pomoci producenta, což pro nás byl strašně důležitej psychologickej moment a úžasně nás to stmelilo. Půlku nové desky jsme si tedy nakonec produkovali bez cizí pomoci a na producentech nechali jen čistě zvukové záležitosti.
Minule produkoval dvě písně Stefan Skarbek, nyní se na produkci podílel už jmenovaný Sacha Skarbek. Jedná se o sourozence?
Táborský: Ano, Sacha je Stefanův starší brácha. Ale já si je furt pletu. (smích)
Neustále všude zdůrazňujete, že většina nových písniček vznikla po koncertech v šatně. Upřímně řečeno, nějak si to neumím v praxi představit…
Táborský: Přijď někdy po koncertě k nám do šatny a uvidíš. (smích)
Malátný: Ne že by to tak bylo vždycky, ale většinou jsme slezli po hodině a půl z pódia, byli rozjetí, v tom největším laufu – a z té radosti, že jsme spolu, že to funguje a lidi chodí, jsme v tom hraní vlastně pokračovali. Většina písniček opravdu vznikla někdy o půlnoci, v jednu ráno v té šatně. Prostě vzali jsme španělky a začaly z nás padat okamžité nápady. Když byl ten nápad dobrej, zapamatovali jsme si ho do druhého dne, a když ne, tak zase zmizel. Takhle se to nějak přirozeně vytříbilo. Na těch písničkách jsme v šatně pracovali i před koncerty, kdy se tam taky se španělkou rozezpíváváme.
Táborský: Textově je tahle deska samozřejmě hlavně Michalova, ale hudebně je to opravdu kolektivní práce celé kapely.
Malátný: Takhle to v Chinaski bylo už kdysi, ale pak jsem to léta nezažil. Teď se to vrátilo, což je dalším potvrzením toho, že ta riskantní velká změna, kterou jsme s Frantou učinili, byla správná. Chtěl jsem znovu zažívat pocit, který mi chyběl, totiž že se celý týden těším, až zase s kluky z kapely někam pojedu a budeme spolu hrát. A nyní ho skutečně opět zažívám.
Jako textař se kromě tebe, Michale, na albu podílel i Vlado Krausz. Znamená to, že nestojíš o nějaký textařský monopol a že se nebráníš ani příspěvkům od lidí mimo kapelu?
Malátný: Ne, nemusím mít monopol. Naopak rád spolupracuju s dalšími lidmi – a s Vladem se spolupracuje velmi dobře. Když někdo napíše dobrý text, který mně půjde do pusy, budu ho s chutí zpívat. Což je i případ Schodů, které mají zajímavou „historii“. Byly původně ve slovenštině a já se rozhodl, že je zkusím přeložit do češtiny. Přizval jsem k tomu ještě našeho dlouholetého spolupracovníka Tomáše Rorečka a po celovečerní práci jsme byli pyšní na to, jak se nám to povedlo a že jsme ten text ještě vylepšili. Druhý den přišel Tomi Okres s tím, že Vlado to zkusil přeložit do češtiny taky. A český text, který Vlado poslal, byl mnohem lepší než ten náš! On, Slovák, to dokázal líp než my, rodilí Češi.
Na minulé desce Není nám do pláče se vyskytovalo i několik nabroušených rockových pecek, kdežto o 11 by se dalo mluvit spíš jako o jemnějších a dalo by se říci typičtějších Chinaski s přinejmenším několika potenciálními novými hity. Čím je tento „úbytek bigbítové říznosti“ způsoben?
Malátný: Původně jsme sice plánovali, že když už nemáme dechovou sekci, opřeme se do toho zase víc „postaru“, bigbítově, ale nechali jsme všemu úplně volný průběh, k ničemu jsme se nenutili, a nakonec z nás vypadlo tohle. Většina těch písniček vznikla na španělku v šatně, proto i na desce znějí tak, jak znějí. Jsou taková nahá pravda o Chinaski – takhle zkrátka ta kapela dneska zní. Třeba nás to v budoucnosti zas popadne a znovu nabrousíme kytary, ale teď k tomu nedošlo.
Táborský: Koncertně jsme určitě tvrdší, ale jinak mohu jen zopakovat to, co říká Michal. Jediný záměr byl udělat ty písničky moderně, neřešili jsme, jestli jsou tvrdé nebo naopak.
Překvapením určitě pro někoho bude píseň Já a můj kůň. Protože country v repertoáru Chinaski, to tu ještě nebylo.
Malátný: To je přesně důsledek toho, že do kapely přijdou noví lidé, kteří do ní přinášejí nové věci. Ta písnička vznikla na jednom večírku, kde shodou okolností začalo něco hořet. Společnými silami jsme to uhasili, pak jsme si sedli ke stolu a Lukáš Pavlík začal hrát ten základní motiv. A já si říkám: Country, no super! Mám rád country, tak proč bychom ho nemohli zkusit udělat? A když už to je country, tak by tomu mohl a měl odpovídat i text… Takhle přirozeně to vzniklo.
Nevím, jestli jsem správně pochopil text skladby Kapradí. Nese opravdu ekologické poselství, jak se na první dojem zdá?
Malátný: Ne. Kapradí je jen takovej můj povzdych ve smyslu „Sakra, co tady po nás zůstane našim dětem a vnukům? Poznají ještě smrkové lesy, budou tady vůbec?“ Nechceme zachraňovat planetu, nejsme žádní enviromentální šílenci. (smích)
Turné k nové desce pojedete až napřesrok. Jak bude pojato?
Malátný: Jako oslava pětadvaceti let kapely. Mimochodem, 26. listopadu 1995 jsme křtili naši první desku v Jičíně, a přesně na ten samý den příští rok máme v Jičíně naplánovaný speciální výroční koncert, po čtvrt století se pomyslně vrátíme na místo činu… Na koncertech v rámci jarního turné přehrajeme kompletní nové album a doplníme to o spoustu dalších písní z celé historie skupiny. Za ty roky máme z čeho vybírat.
Skupina Chinaski vznikla v roce 1994 přejmenováním souboru St. Hadry, který byl jejím přímým předchůdcem. Těch půlkulatých 25 let byste tedy měli slavit už letos…
Táborský: Mohli bychom, ale rozhodli jsme se oslavy spojit se zmíněným výročím křtu prvního alba v Jičíně. Třicítku kapely třeba budeme směřovat pro změnu k tomu roku 1994. (smích)
Předloňský rozchod předchozí sestavy Chinaski neproběhl úplně hladce a v reakcích ze strany bývalých členů byla cítit veliká hořkost. Jsou vaše vztahy dnes už lepší? Můžete se bez problémů potkat?
Malátný: Za tu dobu jsem se potkal jenom jednou s Otou Petřinou a jednou s Petrem Kužvartem. Podali jsme si ruce a nic zlého mezi námi neproběhlo, ale přátelství v tom určitě taky nebylo. Čas to podle mne ještě nezahojil.
Pro mě je podstatné, že fanoušci vypadají spokojení a tu změnu vzali. Bylo nám vyčítáno, že jsme ji s Frantou udělali, abychom mohli Chinaski režírovat a dělat podle sebe. Tato deska je ale důkazem toho, že to tak není. Že jsme naopak toužili po kolektivní práci a po společném zážitku, který ze staré sestavy vyprchal. Kapela nemůže být jako továrna nebo jako vězení, kde člověk něco dělá, ale nebaví ho to. Já doufám, že to bývalí spoluhráči jednou pochopí.
Petr Korál, foto Tomáš Beran
Loading...
