Mít jako hlavní nástroj chrámové varhany, zasvěcené církevním nebo klasickým skladbám, není v rockové hudbě právě obvyklé. Jistě, Keith Emerson, Rick Wakeman nebo Dave Greenslade jimi skladby svých kapel občas okořenili, ale drobná devětadvacetiletá Švédka na jejich majestátním zvuku spojeném s expresivním vokálním projevem výrazného hlasu většinu své tvorby postavila.
Anna využívá celou škálu zvuků, co lze z nástroje vydolovat: od industriálních, připomínajících zvuk lodní sirény nesoucí se nad vodou, přes mohutné akordy jak ze skladeb barokních mistrů až po jemné ševelení evokující vánek či zpěv ptáků. „Když jsem poprvé usedla a hrála na chrámové varhany, uvědomila jsem si, jak obří zvuk mají. Je to velice fyzický nástroj, cítíte to, když na něj hrajete, protože sedíte blízko píšťal a jako byste se téměř stali jeho malou součástí.“
Nelze je však vozit na turné a Anna s doprovodem většinou nevystupuje v kostelech, ač miluje jejich akustiku, a tak hraje na syntezátory naprogramované na zvuk chrámových varhan. Stálými spoluhráči jsou kytarista Karl Vento a Filip Leyman, klávesista a producent všech dosavadních alb. Doprovod obvykle tvoří ještě další kytarista a bubeník.
Kdo je…
Její hudba bývá označována jako morbidní, gotická, apokalyptická a podobně. Doporučuji udělat si vlastní názor z desek, záznamů koncertů, případně zajít na její březnový pražský koncert, mimochodem už druhý. Jméno není pseudonym, prapředek Reynold von Hausswolff byl v 18. století guvernérem Falunu a proslavil se podílem na konci čarodějnických procesů ve Švédsku. Otec Carl Michael von Hausswolff je koncepční umělec a skladatel elektronické hudby. Anna a mladší sestra Maria (v současnosti kameramanka) vyrostly v bohémské čtvrti Haga rodného Göteborgu, vždy obklopeny hudbou.
Anna začínala flétnou, ve třinácti si vybrala klavír. Po hudebně zaměřeném gymnáziu začala studovat architekturu, výtvarné nadání dokládá podíl na obalech jejích desek. Hudebních vzorů má hodně, ovlivnila ji Diamanda Galás, má ráda Pink Floyd a Radiohead. Byla zpívající pianistkou několika skupin, ve dvaadvaceti začala u piana intenzivně skládat vlastní písně. O rok později se dostala do studia a v únoru respektive květnu 2010 vydala EP Track Of Time a první CD, které se Švédsku dostalo do Top 5 a otevřelo jí dveře do světa.
… a co nabízí
Debut Singing From The Grave, „syrová, emocionální a rychle pořízená nahrávka“, je postaven na zpěvu a klavíru, ale občas pomáhají další klávesy, harmonium, mellotron, zvonkohra, kytary, bicí, perkuse a baskytara. Tu a tam se přidájí další hlasy, zejména hodně podobný sestry Marie. V líbivé písni Track Of Time, kterou spolu s Pills a dvěma dalšími měla už na EP, si k „drhnoucímu“ harmoniu a klavíru přidala foukací harmoniku. Dramatické skladby Lost At Sea, Pills a I Am Leaving střídá komorně folková podoba v Above All, vypjatý zpěv a jemné klavírní pasáže v Singing From The Grave a až keltsky zní Old Beauty / Du kan nu dö.
„Můj hudební vkus se po první desce hodně změnil. Začala jsem poslouchat drone metal a úplně mě to pohltilo. Na chrámových varhanách šlo snadno hrát klasické popové písně a více experimentální věci, do nichž jsem mohla včlenit vlivy drone. Zvuk byl starodávný a přesto moderní.“ Album Ceremony (2012, celosvětově vyšlo o rok později) se vyznačuje ponurou atmosférou, ač autorka tvrdí, že „deska není o smrti, je o životě a smrt je jeho součástí. Je to spíš vize, něco neukončené a nevysvětlené, záblesk budoucnosti.“ Místy hudba připomíná Cocteau Twins, kde místo kytar dominují varhany kostela Annedals v Göteborgu. „Chtěla jsem, aby můj hlas nebyl v centru pozornosti splynul s nástroji, byl součástí aranžmá.“ Z „temnoty“ skladeb Deathbed, Epitaph Of Theodor, Sova, Epitaph Of Daniel, Funeral For My Future Children a „industriální“ No Body se vynořují Mountain Crave vybudovaná na optimističtější varhanní melodii, převážně kytarová Liturgy Of Light, hodně klavírní Ocean a dojemné loučení s dědečkem Harmonica. Úspěchu pomohly vedle nahrávek také nápadité, většinou v plenéru skandinávské krajiny pořízené videoklipy, někdy i docela strašidelné jako Deathbed nebo Epitaph Of Daniel.
Za náčrt třetího alba lze považovat předloňských 500 kusů LP Källan (Prototype), živou nahrávku s varhanami v katedrále anglického Lincolnu. Základ The Miraculous z listopadu 2015 tvoří zvuk moderního, srovnatelně velkého nástroje koncertní síně Acusticum v lázeňském městě Piteå na severu Švédska. Kolem varhanního fundamentu vystavěla kapela nádherné album, dokončené po pěti dnech nahrávání na místě v domácím studiu. Inspirací byly až strašidelné příběhy spojené s místem dovolených rodiny v dětství, kniha Källan od Waltera Ljungquista i zážitek z drsného válečného film Jdi a dívej se ruského režiséra Elema Klimova. Nádherná příroda jako kontrast k hrůzám, které se zde kdysi odehrály. Přejatý nápad – metalové motivy – opakovaným hraním narůstal, obklopily jej Anniny melodie a zpěv, těžký zvuk varhan, bicí a výrazné kytary, až skladba Come Wander With Me / Deliverance dosáhla jedenácti minut. Dlouhé varhanní pasáže, než se ozve zpěv, charakterizují další rozsáhlé kompozice Discovery a The Miraculous. V melodické skladbě bez zpěvu En ensam vandrare doplňují varhany kytary, zvláštní zvuk bicích a perkusí.
Petr Nožička
Loading...
