25. května 1987 vydali THE CURE svou sedmou studiovou nahrávku Kiss Me Kiss Me Kiss Me, která pro kapelu znamenala ještě větší průlom do žebříčků hitparád, prodejnosti a do srdcí milionů fanoušků po celém světě. Po fenomenálním úspěchu předchozího alba The Head On The Door s nezapomenutelnými hity jako Inbetween Days nebo Close To Me a po prvním velkém koncertu ve francouzském Orange, který následně jako první koncertní film skupiny vyšel jako The Cure Live in Orange, se kapela opět pokusila posunout někam dál. A byl to zase krok správným směrem!
Deska rozděluje diskografii skupiny na dvě části. Pomyslným milníkem byl fakt, že skladby získaly ostrost a nabraly na serióznosti. Lehkovážné skotačení (či silně depresivní momenty) z předešlých počinů konečně zaoblily hrany a všech osmnáct písní na tomto albu působí jako definitivní tečka za předchozí rozjuchaností. Poslední album, na kterém se podílel kašpar a šašek skupiny Lol Tolhurst vystřelilo uskupení do vesmírných výšin popularity, slávy a peněz. Z chlapců se stali chlapi, z kluků pánové. Po Kiss Me Kiss Me Kiss Me už nic nebylo (a nemohlo ani být) jako dřív.
SKLÁDÁ CELÁ SKUPINA
Robert Smith a spol. mají za sebou v roce 1987 už hodně. První desky zaznamenaly fenomenální úspěch, kapela si prožila závislost na alkoholu a všemožných drogách, pokusy o sebevraždy, zrušená vystoupení, rozpad a následný comeback ve velkém stylu, americké turné, vyprodané haly a stadióny, hity na prvních příčkách hitparád. Nahrávací společnost do kapely tedy vkládá velká očekávání a pětice se do tvorby nového materiálu pouští s vervou. Navíc úplně poprvé v historii skupiny netvoří jen principál Robert Smith, ale zapojuje i ostatní hudebníky.
Tak vzniklo velké množství materiálu, které v sobě kloubí vše, co si fanoušci u The Cure oblíbili. Přestože dříve se kapela věnovala každé jedné hudební stránce důkladněji (rozpustilý postpunk na debutu Three Imaginary Boys, psychedelie na třech následujících deskách Seventeen Seconds, Faith a Pornography, veselejší skotačivé hitovky na The Head On The Door), na novince je všechno. Kapela vsadila na to, co jí jde nejlíp a všechna zákoutí svých muzikantských dovedností vyložila na stůl. A jak je z písní (i po těch třech dekádách) patrné, v případě The Cure se nikdy nejednalo o diletanty nebo neumětely, album je jasným důkazem muzikantské vyzrálosti, skladatelské preciznosti a záviděníhodného talentu.
Leckdo by mohl namítat, že právě ona variabilita a rozpolcenost celého materiálu albu ubírá spád, ale při poslechu kterého alba se můžete potácet ve třech rozdílných emocích během úvodních tří tracků? The Kiss hned ze startu rozčísne vodu neuvěřitelně propracovaným postpunkovým sólem, které trvá téměř po celou délku více než šestiminutové skladby, následná Catch přichází jako z jiného světa a textem o koťátku (údajně se má jednat o pokračování hitu The Lovecats) degraduje strach a odcizenost z předchozí skladby na neškodnou roztančenost. Další track Torture je zase učebnicí psychedelie, ve které silný klávesový motiv vybízí až ke stadiónové poslušnosti a skotačivosti. A to jsme teprve na začátku dlouhé jízdy. Ony emoční skoky se během zbylého času budou opakovat ještě několikrát.
TRABLE S DVOJALBEM
Když dostali muzikanti volnou ruku, chrlili jednu píseň za druhou. „Nabídl jsem kapele, aby každý napsal skladby na novou desku. Zanedlouho jsme měli na kazetách více různorodých písniček, některé z nich si ani neumím představit, že by mohly vyjít pod hlavičkou The Cure,“ přiznal poté sám Smith.
Nakonec se jich sešlo tolik, že bylo nutné vydat Kiss Me Kiss Me Kiss Me jako dvojalbum. „Nikdy jsme neplánovali nahrát dvojalbum, ale udělali jsme denně dvě až tři skladby a všechny se nám zdály dobrý! Probudili jsme se, až když jsme jich měli pětadvacet a řekli jsme si dost!“ V polovině osmdesátých let věc nevídaná. Firma na tento risk nechtěla přistoupit, ale naštěstí měl Robert Smith tehdy výlučné právo posledního slova. Téměř osmdesát minut hudby tedy na dvou deskách nakonec vyšlo.
Potíže nastaly až ve chvíli, kdy mělo album získat svou CD podobu. V té době neskýtaly kompaktní disky ještě takovou kapacitu, nakonec se musela jedna píseň z osmnáctiskladbového tracklistu poroučet. Volba padla na roztančenou saxofonovou Hey You!, která se na CD nakonec dostala až při opakovaném vydání, kdy byla kapacita CD už navýšena.
ALKOHOLOVÝ OPAR PŘÍTOMNÝ VE VŠECH PÍSNÍCH?
Natáčet odjela kapela do jihofrancouzského městečka Mirablle. Náhoda (nebo promyšlený tah?) tomu chtěla, že okolo nahrávacího studia se rozprostírala vinice. Legendy praví, že se na místě kapela málem upila k smrti. Jednoho nešťastného večera dokonce sám Robert Smith v podnapilém stavu obrátil auto, které řídil, na střechu. Proslulé francouzské víno mělo tedy málem na svědomí jednoho z nejoriginálnějších hudebníků konce dvacátého století.
Kapela na nahrávání vzpomíná: „Pořád jsme pili. Dokonce jsme se nastěhovali do toho sklepa i se spacáky, abychom nemuseli pořád odbíhat. Vzali jsme si tam i nástroje. A když jsme měli chuť, tvořili jsme.“
VÝMLUVNÁ OBÁLKA A NEJSLAVNĚJŠÍ HITY
Že se The Cure v druhé polovině osmdesátých let začali formovat více do romantické skupiny, než do depresivních postpunkerů ze svých začátků, bylo zřejmé i z obálky, kterou pro sedmou řadovku zvolili. Motiv velkých úst, které obalu dominují, koresponduje se jménem desky i s náladou, kterou v době vydání Robert Smith měl. Mimochodem, ona ústa patří samotnému frontmanovi: „Udělal jsem to proto, že jsem cítil potřebu spolknout všechny lidi. Měl jsem tím na mysli asi to, že bych se šel raději utopit, než je líbal.“
Z kolekce písní se nakonec vylouply i nějaké ty hity, které se prodraly do popředí hitparád a takřka zlidověly až do dnešních dní. Tak například Just Like Heaven jsou instantní osmdesátky, málokterý romantický film se bez této skladby obejde. Videoklip kluků v černých košilích na vrcholku skal, kterým si vítr hraje s dlouhými vlasy a kteří hrají píseň s utrápenými výrazy v obličeji, vylíčil skupinu jako rozervané gotické hrdiny, kteří si tak našli cestu do srdcí mnoha temně romantických fanynek deváté dekády minulého století. Výrazněji na tom ale byla skladba Why Can’t I Be You? Veselé roztančené video ukázalo skupinu v sebeparodujícím světle, což zmátlo spoustu diváků u televizních obrazovek. „Vždycky jsem si myslel, že mě můj osud dovede k velkým věcem, ale podívejte se na mě!“ vzpomíná Smith v jednom z dobových rozhovorů. „Jsem členem nejzanedbanější a nejlínější skupiny na světě. A ještě na sobě mám takovej hnusnej animální obleček!“
Potenciálními hity bylo ale album natřískáno a vybrat ty, které se nakonec do rotace rádií dostaly, bylo těžké. Tak například jedna z nejkrásnější písní kapely vůbec, How Beautofil You Are, nakonec neprošla, i když se o to předák hodně snažil. „To je jediná píseň, která je inspirovaná zvnějšku. Napsal jsem ji pod vlivem Baudelaira a Verlaina.“
Zato taková roztančená funky věc Hot Hot Hot, která nemá v diskografii skupiny obdoby, vznikla z nenadálého popudu baskytaristy Simona Gallupa. „To je vůbec divná skladba, nikdy předtím jsme takovou nenahráli,“ vzpomíná ještě Smith. „Celá stojí na basové linii, později jsme k ní domysleli kytary a za půl roku byla hotová komplet. Zkusili jsme to tak a pak už nebyl důvod, proč bychom ji nedali na desku.“ A do teď ji kapela živě hraje, jak dokázala na posledním pražském koncertě v říjnu 2016.
POTÉ MŮŽE PŘIJÍT UŽ JEN ROZPAD
Kiss Me Kiss Me Kiss Me tedy znamenalo v diskografii skupiny průlom mezi největší megahvězdy. Písně jsou do dnešních dní hrány na koncertech a ty největší hity téměř zevšedněly. Po takovém úspěchu bylo těžké pokračovat pod stejnou značkou, což sám Robert Smith vycítil a nakonec se stáhl do ústraní. Ukrytý začal pracovat na materiálu, který chtěl vydat jako sólovou desku. Ten ale nakonec vyšel opět pod hlavičkou The Cure jako album Disintegration v roce 1989. Díky spoluhráčům, kterým se demo nahrávky natolik zalíbily, že Roberta přemluvili, aby písně nahráli zase jednou jako kapela, se album stalo jednou z nejlepších rockových desek všech dob. To už je ale jiná písnička…
Sedmé studiové album Kiss Me Kiss Me Kiss Me se tedy stalo jednou z nejkompaktnějších a nejvšestrannějších nahrávek skupiny. Pomyslná rozpolcenost, která je mu často vytýkána, jen dokazuje hudební vyzrálost muzikantů a jejich cit pro silné melodie i ucelenou skladbu. Tady vznikla legenda, která se zapsala do srdcí milionů fanoušků po celém světě.
Aleš Lochman
Loading...
