Muzikanti často označují power trio za královskou disciplínu, protože v základním obsazení kytara – baskytara – bicí, bez dalšího nástroje, který by se staral o harmonické výplně, se nikdo nemůže flákat. Pokud má výsledek k něčemu vypadat, klade trio nároky nejen na virtuozitu, ale také na disciplínu a rafinovanost v aranžování. A není to stejné jako v případě čtveřic se třemi nástroji a sólovým zpěvákem, který pochopitelně instrumentalistům hodně odlehčí.
Úspornou triovou sestavu věku populární hudby nevymysleli rockeři. Před nimi ji využívali jazzoví i bluesoví hráči. Ovšem ve spojení s hlasitou rockovou estetikou se ukázala tvrdě pracující trojka jako obzvláště lákavý formát.
V naší pětadvacítce se neomezíme jen na power tria podle původní definice. Chceme prostě vypíchnout pár nejnápadnějších „trojčlenek“, čnících popularitou či vlivem nad špičky sousedních ledovců, přestože si v dnešní době samplů, počítačových programů a sekvencerů zdánlivě ulehčují práci. A omlouváme se fanouškům plejád důležitých trií, která se nám do přehledu prostě nemohla vejít: i Johnny Winter hrával často v triu, Mahogany Rush kytaristy Franka Marina točili zásadní desky ve třech, v triu začínali Grand Funk Railroad a hrály legendy jako James Gang či Atomic Rooster. Na trio se „zredukovali“ Genesis či Manic Street Preachers, tři nástroje stačily progresivistům Triumph či Zebra i postpunkerům New Model Army ve formativním období. Tři tvoří kolektiv, přesně dle známého přísloví, v kapelách Prong, Meat Puppets, Melvins, Babes In Toyland, Therapy?, Silverchair, Them Crooked Vultures, Goo Goo Dols, Feeder, Yeah Yeah Yeahs a tak dále a tak dále.
Nuže, které nesvaté trojice vybrala redakční rada coby zářné příklady?
- Cream
Právem jsou vnímáni jako prototyp rockového power tria. Přestože o chicagských elektrických bluesmanech byla řeč a např. už v letech 1963 a 1964 zkoušel možnosti trojice i tehdy málo známý Frank Zappa (kapele říkal The Muthers a důkaz najdeme na kompilaci archivních snímků Joe’s Xmasage). Ovšem právě Cream (poprvé neoficiálně zahráli 29. července 1966 v Manchesteru, poprvé oficiálně o dva dny později na Windsor Jazz & Blues Festival) ukázali, že tento formát může být masově populární. A strhli armádu epigonů.
- Jimi Hendrix Experience
Epigoni samozřejmě nebyli Jimi a spol., byť na startovní čáře se ocitli „až“ v září 1966, kdy Hendrixe do Anglie přivezl jeho nový manažer Chas Chandler. Pro Chandlera sice představovali Cream určitou předlohu, ale Hendrixův styl k prezentaci v triu, kde mu nic nebude překážet v rozletu, sváděl předem. Kytarový génius měl jasné představy. Vždyť i první výraznější vlastní kapelu Jimmy James And The Blue Flames, právě tu, ve které ho objevil Chandler, založil původně jako power trio. Byť se k ní brzy přidal doprovodný kytarista Randy Wolfe alias Randy California.
- Taste
Trochu opomíjení Irové, zastínění pozdější kariérou sólisty Roryho Gallaghera, také patří k průkopníkům. Trio Taste vzniklo už v roce 1966, byť debutu na LP se dočkalo až o tři roky později. Díky druhé desce Taste On The Boards (1970) se sólista Gallagher proslavil natolik, že po rozpadu skupiny mohl bez problému naskočit na sólovou dráhu. Na které začínal, jak jinak, v sestavě power tria…
- The Gun / Three Man Army
Formát power tria učaroval v roce 1966 i bráchům Gurvitzovým z Londýna, kytaristovi Adrianovi a baskytaristovi Paulovi. Vyhodili klávesáka, změnili název z The Knack na The Gun a bylo. Na nahrávkách The Gun (kde bratři ještě používali alias Curtisovi) zahusťovaly sound dechy a smyčce, ale koncerty byly triové. The Gun se rozpadli v roce 1970, ale po kratších vedlejšácích se bráchové v roce 1971 zase sešli v kapele, výstižně pojmenované Three Band Army. Za bicími se střídala esa Buddy Miles (jistě, ten z Hendrixovy party Band of Gypsys), Carmine Appice (ex-Vanilla Fudge) a Mike Kellie (ex-Spooky Tooth). V roce 1974 se Gurvitzovi spojili s Gingerem Bakerem (jistě, z Cream) a přejmenovali kapelu na Baker Gurvitz Army – ale to už přestávali hrát čistě ve třech, vzali na milost klávesisty a zpěváky.
- Blue Cheer
Sestava kytara-baskytara-bicí nadchla také americké muzikanty. Členové kapely Blue Cheer, fungující od roku 1967, se pro ni rozhodli, když viděli Jimi Hendrix Experience na Monterey Pop Festivalu. Jejich psychedelickým improvizacím výborně seděla. Stejně jako název, zvolený podle jedné chemikálie na bázi LSD, kterou vyráběl Owsley Stanley, nehrající „chemik“ a zvukař kapely Grateful Dead.
- Budgie
Proto-metalová kapela z Walesu, citovaná jako vzor někdejšími „mladíky“ z nové vlny britského metalu i americkými partami Van Halen a Metallica, valila svůj hlučný sound už od roku 1967. Do roku 1968 si sice ještě říkala Hills Contemporary Grass či Six Ton Budgie a image jí tu tam „kazila“ druhá kytara, ale od roku 1970 jde o učebnicové power trio. Basák a zpěvák Burke Shelley táhl trojku až do roku 2010.
- Rush
Kanaďané mohutného soundu a neuvěřitelné pódiové výkonnosti začali hrát v roce 1968 jako skromná školní bluesrocková skupinka. Ne, zpěvák, baskytarista a později i klávesista Geddy Lee nebyl v sestavě od úplného začátku, ale vystřídal Jeffa Jonese doslova po pár týdnech. Rush prošli zajímavým žánrovým vývojem, ale ani když začali využívat programovatelné syntezátory a sekvencery (později paměti počítačů) místo basových pedálů a živě hraných kláves, neubralo jim to na poctivosti. Naživo se snaží odehrát maximum možného a málem i nemožného.
- ZZ Top
Fousy, brejle, texaský lokální patriotismus a pěkně hlasité jižanské boogie i blues rock. Na scéně jsou od roku 1969, i když ty fousy jim dorostly až o něco později, spolu s charakteristickým soundem. Kytaru, basu a bicí taktéž časem dosytily chytře využité syntezátory a sekvencery, ale tři jsou pořád tři.
- Emerson, Lake & Palmer
Ačkoliv dominantním nástrojem ELP byly samozřejmě klávesy všeho druhu, o kapele se brzy po vzniku v roce 1970 začalo psát nejen jako o supergroup, ale také jako o power triu. Už díky věru silovým koncertům. Čímž v definici power tria skončila hegemonie elektrické kytary a vznikl precedens.
- The Jam
Paul Weller se pustil do formování svého ideálu o mod revivalu už v roce 1972, ale ustálené sestavy a prvních nahrávek se The Jam dočkali až s nástupem „druhé vlny“ punkové horečky v sedmdesátém sedmém. Paul Weller se později bavil všelijak jinak, nicméně zbylí dva členové klasické sestavy na tria nezanevřeli. Bubeník Rick Buckler zkoušel v letech 2005 až 2007 štěstí v trojlístku The Gift a pak se spolu s Brucem Foxtonem snažil využít bývalou slávu v projektu FromThe Jam. Baskytarista Foxton táhne From The Jam dodnes. Zakladatel Weller nemá nic proti, ostatně u Foxtona si s chutí zahostoval.
- Motörhead
Ne že by předchozí tria nedokázala v komorní sestavě nadělat zcela nekomorní kravál, ale kam se hrabou na Lemmyho partu. Principál sice na čas v obsazení zdvojil kytaru, ale stejně Motörhead vnímáme jako trojku. Tak se hlučná parta prezentovala po drtivou většinu úžasné lomozivé rock’n’rollové jízdy, odstartované v roce 1975 a končící až smrtí Lemmyho v prosinci 2015.
- The Police
Sestaveni v roce 1977 uměle a v zárodečné fázi chvíli fungující i jako kvarteto, vyprofilovali se The Police na jedno z nejzásadnějších seskupení s kořeny v punkové éře, které ovšem překonalo i nálepky bílé reggae a nová vlna. Sting a spol. s lehkostí a elegancí poukázali na úplně nové možnosti tria a vyvinuli si průzračný formát sami pro sebe. Není čas na další reunion?
- Hüsker Dü
První zásadní kapela Boba Moulda, průkopnický akt hardcore punku (byť šéf vždy po právu odmítal jednoduché zaškatulkování Hüsker Dü), začínala v roce 1979 ve čtveřici pod názvem Buddy And The Returnables. Ale ještě téhož roku dostal klávesista padáka a trio nové jméno. K vlivu Hüsker Dü se hrdě hlásí Pixies, Therapy? i Dave Grohl z Nirvany a Foo Fighters.
- Dinosaur Jr.
Rok zrodu: 1984. A opět není možné nezmínit když ne rovnou stylotvornost, tak minimálně velmi vlivnou zvukovou estetiku Mascisova noise rocku. Propojenou navíc s písničkářským talentem frontmana. U J Mascise nikdy nešlo jen o ryk zpětných vazeb, ale také o myšlenky. Jako by se folkrocková zpěvnost Neila Younga potkala s Reedovým vtípkem Metal Machine Music.
- Primus
Má-li kapela tak hyperaktivního a schopného člena jako je Les Claypool, vážně si snadno vystačí ve třech. A může se rozmáchnout v pestré žánrové škále od alternativy přes funk metal až k progresivnímu rocku. Les prvně uvedl Primus do chodu v roce 1984. Párkrát ho vyřadil z oběhu a zase obnovil. Momentálně se zase můžeme těšit z přítomnosti kapely na scéně. Pořád ve třech… i když jediným zakládajícím členem zůstává principál.
- Green Day
Také pop punk si oblíbil úspornost power tria. Ovšem spíše proto, že tady nejde o žádné složitosti, ale naopak o čitelnou přímočarost. Green Day, hrající od roku 1986, berme jako jeden příklad za všechny ty Blink-182.
- Nirvana
Ačkoliv na debutu Bleach (1989) grungeových věrozvěstů Nirvana, narozených v roce 1987, najdeme jméno druhého kytaristy, na desce vlastně nehrál. Nirvana byla, je a bude vnímána jako trio, bez ohledu na koncertní doprovodné hráče. Netřeba připomínat, že nesmrtelnost kapely zůstává v emocích Kurta Cobaina a společné dynamice (či spíš společnému náporu) tří muzikantů.
- King’s X
Pod tímto názvem hrají od roku 1987, ale na scéně se pohybují téměř o dekádu déle. King’s X hrdě nesli štafetu progresivního rocku, obohaceného navíc o vlivy soulu a blues, i v dobách, které artistním tendencím v populární hudbě příliš nepřály.
- Jon Spencer Blues Explosion
Nalezenci počátku 90. let potvrdili, že blues rock a punk jedno jsou. Tedy alespoň za určitých okolností a když tuhle výbušnou směsku uchopí správné osobnosti. Jaká jiná kapela by mohla zcela přirozeně spolupracovat se soulovou legendou Solomonem Burkem (již legendární společný koncert v roce 2003) i noiseovým guru Stevem Albinim nebo členem Beastie Boys (mimochodem, také tria)?
- Placebo
Obsazením nápadně nejde o „klasické“ power trio, Stefan Olsdal, sekundant Briana Molka, často bere spíše druhou kytaru místo baskytary a basové linky, stejně jako klávesy, „jedou“ z mašinek. O hostech nemluvě. Ale to se počítá, tři jsou, tak co. Abychom nezapomněli na chronologii: Na scéně se objevili v roce 1994 a hned dali najevo, že ani bowieovský glam ještě nemá vystavený úmrtní list a lze k němu přidat leccos nového.
- Muse
Muse (stejný ročník, 1994) bez mindráků využívají všechny dostupné elektronické prostředky, ale proč také ne, když jsou k dispozici a je dobré jít s dobou. Živí muzikanti v čele s Mattem Bellamym, ačkoliv rutinu nechají na „robotech“, se tím nenechají připravit o požitek z virtuozity.Tři mohou být orchestr.
- Danko Jones
Triový hard rock nevymřel ani ve druhé polovině 90. let a kanadský kytarista Danko Jones, baskytarista John Calabrese a střídající se bubeníci na něj přísahají dodnes. Neznějí přitom nijak starosvětsky.
- Biffy Clyro
Jako trio funguje sestava, ze které se vyklubali Biffy Clyro, od roku 1997. A pod názvem Skrewfish se budoucí členové kapely objevili na veřejnosti ještě o dva roky dříve, když bylo Simonovi Neilovi pouhých patnáct. Ač tehdy ještě nezralí, věděli už podle dobových zpráv, jak dostat publikum do varu, což jim zůstalo dodnes. Zatímco studiová alba působí relativně uhlazeně, na koncertech tihle Skotové dokážou silou trojice rozpoutat pořádný odvaz.
- 30 Seconds To Mars
Emorockové herecké dítko (*1998), vyznávající magii tří, byť s koncertní výpomocí a na druhé řadovce ve čtveřici, má dobře nastudované rockové dějiny. A kde jsou dobří učitelé a dobří producenti, nelze se netrefit.
- Wolfmother
Stoner rock, neo psychedelie, blues rock, hard rock. Zkrátka ohlasy. Upřímné a zvládnuté ohlasy, s potřebným prvkem současna. Počínaje rokem 2000 se Wolfmother hlásí mimo jiné k dědictví Blue Cheer i legendárních čtveřic jako The Who a Led Zeppelin. Kouzlo trojice zabírá i ve 21. století.
Tomáš S. Polívka
Loading...
