Známý citát, připisovaný herci a hudebníkovi Martinu Mullovi, praví, že “psát o hudbě je jako tančit o architektuře”. Něco na tom bude, jak jistě ochotně potvrdí každý, kdo si někdy zadal s disciplínou zvanou hudební publicistika. Jak přeložit do kódu slov myšlenky a emoce vyjádřené v úplně jiném kódu, jejichž interpretace probíhá na zcela jiné, méně racionální a více intuitivní rovině? Podobné otázky vzbuzuje prakticky jakýkoli koncert, obzvlášť naléhavě se ale derou na mysl tehdy, když jde o zážitek takřka transcendentálních kvalit.
Na takové je expertem australské trio THE NECKS, které tento týden odehrálo v pražském Paláci Akropolis své druhé tuzemské vystoupení. Vrátilo se sem téměř na den přesně po roce a jednom měsíci. V mezidobí vydala kapela nové album Vertigo, její živá vystoupení ale bývají něčím víc než pouhou více či méně zdařilou reprodukcí obsahu studiových nahrávek. Každý koncert The Necks je výsledkem okamžité inspirace tří hudebních individualit, které na ploše několika desítek minut rozvíjejí spontánně zrozená improvizovaná témata.
Každý koncert se také odehrává podle předem vytyčených mantinelů. Kromě v Akropoli obvyklé policejní hodiny je to například rozdělení večera na dvě poloviny, přičemž každá má svým způsobem předvídatelný průběh. Ta první je věnovaná o něco přístupnější hudbě čerpající jak z jazzu, tak i z minimalismu. V porovnání s loňským koncertem se tato část zdála být místy až příliš krotká. Hypnotické motivy klavíru Chrise Abrahamse, kontrabasu Lloyda Swantona a bicích Tonyho Bucka vytvořily akustický ekvivalent houpací sítě, ve které se dalo slastně spočinout a se zavřenýma očima se nechat unášet daleko od shonu velkoměsta a každodenních problémů, které život v něm přináší.
Ve druhé polovině trojice více experimentovala. Dominantní roli tu získal Swantonův kontrabas, zajímavé ale bylo pozorovat i Buckovu proměnu z víceméně statického hráče v aktivního lovce zvuků. Tatam byla melancholická bezstarostnost první půle večera, o to více zakódovaných emocí se ale v téhle části nacházelo. Škoda, že u nás je hudba The Necks specialitou pro sotva pár desítek lidí. V domovské Austrálii prý kapela dokázala vyprodat i Operu v Sydney. O něčem takovém si v Česku můžeme nechat jen zdát, aspoň že se ale z hudby trojice můžeme jednou za čas těšit v komorním prostředí Paláce Akropolis. Při vší úctě ke všem podobně improvizujícím tělesům totiž pochybuju, že momentálně existuje kapela, která by z momentální inspirace dokázala vytěžit tolik, jako The Necks.
Recenze: Martin Zoul
Foto: Çiğdem Çevrim
Loading...
