Švýcarští předskokani Gotthard začali s cca dvacetiminutovým zpožděním. Zahráli obstojně, avšak jejich hard-rock nebyl ničím výjimečný a místy sklouzával k jakési laciné kopii Bon Jovi. Publikum během této produkce ještě nasávalo atmosféru a těšilo se na další interprety. Opĕt se nepotvrdilo, že by bezhotovostní platby nějakým způsobem urychlily čekání ve frontách na nápoj, kdepak! Zástupy nabíraly značných rozměrů a stížnosti návštěvníků jste mohli slýchat ze všech stran. A to se v průběhu noci rozhodně vůbec nelepšilo…
Pražský výběr utrpěl ze startu po zvukové stránce. Kocábův hlas byl utopen ve zbytku hudební produkce, která měla podobu jedné velké akustické koule. Kvalita zvuku se zvedla až při Pražákům je hej. Až poté se naplno projevila originalita této kapely. Kocáb připomněl odkaz Václava Havla a také fakt, že to byli právě Stones, kdo symbolicky přinesl svobodu do naší země. Jejich set měl vedle počátečních potíží se zvukem nakonec už jen jedinou chybičku, a tou bylo hostování Ivy Pazderkové, jejíž výkon zrovna dvakrát nepřesvědčil…
Dědečkové Stones nastoupili krátce před devátou a Street Fighting Man hodnotím jako dobrou volbu na úvod, i když bylo zřejmé, že rychlejší kousky už s jejich vysokým věkem nebudou působit tak přesvědčivě. Dokonce i věčně poletující Jagger působil ze startu unavenějším dojmem. Pomalejší kompozice mu slušely více. Zejména potom klasika Under My Thumb, kterou si na internetu zvolili sami posluchači, následovaná dylanovskou Like A Rolling Stone patřily k nejlepším okamžikům večera. Jagger bavil publikum svými pokusy o češtinu. „Někdo z Brna? Někdo z Ostravy?“ laškoval než se rozjela parádní verze Honky Tonk Women. Richards s Woodem rozdávali nejen úsměvy, ale také svá “bluesově špinavá” sóla.
Když Jagger představoval kapelu, bylo znát, jak si to všichni náramně užívají. Jasně, dělají to vždycky po desítky let, ale tentokrát to bylo opravdové. Že jsou občas rytmicky mimo? A koho to trápí? Tohle není výuka na základní umělecké škole, tohle je rock’n’roll! Jakoby v průběhu koncertu omládli a muzika jim dodávala energii. V Sympathy For The Devil ovládly publikum hypnotické Woodovy a Richardsovy “spratkovské kytary”. V Miss You zase zářil Darryl Jones a saxofonista Karl Denson při Midnight Rambler mohl člověk spatřit na obloze padající hvězdu a tak nějak si přát, aby tahle noc nikdy neskončila.
Bohužel – nic netrvá věčně, a tak se po přídavku Gimme Shelter, Satisfaction a obligátním ohňostroji kapela odporoučela. Dost možná jsme u nás Stones viděli opravdu naposledy. Škoda, že si člověk nemohl dát na rozloučenou ani jeden drink, jelikož na mnoha místech už během vystoupení došlo pivo. To byl zřejmě největší mínus na závěr.
Text: Petr Adamík
Foto: Michal Straka
Loading...
