FOTO: Velkolepá audiovizuální show v podání Imagine Dragons

 

Takhle vycizelovaná a dramaturgicky do naprosté dokonalosti dotáhnutá show nastavila laťku letošním koncertům zatraceně vysoko. Už se ani není třeba divit tomu, že Imagine Dragons dokáží i největší českou halu vyprodat během krátké chvíle. Z ještě před pár lety středně velké kapely prezentující hudbu na pomezí indie rocku a popu se docela rychle stala atrakce světové velikosti.

Mohou si tak snadno dovolit, aby jim předskakovala K. Flay, tedy hudebnice, která skutečně není žádný no name. Skadbou Blood in the Cut a hlavně divokou taneční kreací hodila Danu Reynoldsovi pomyslnou rukavici.

Nástup Imagine Dragons nemohl být pompéznější. Povedené intro na velkoplošných obrazovkách představující vznik života na zemi za doprovodu přebasovaných zvuků přivedlo na scénu celou nevadskou čtveřici. Pánové si jen mohli vybírat, kterou skladbou začnou, protože jejich repertoár je protkaný celou řadou notoricky známých hitů.

Ale proč si schovávat to nejlepší až na konec. Karty byly vyloženy na stůl hned s úvodní hopsačkou I Don’t Know Why z loňského alba Evolve, k němuž jedou tuhle tour. Mnoho kapel si schovává různá efektní překvapení až na závěr, ne však Draci. Hned při dalších skladbách Believer a průlomové It’s Time vylétly do vzduchu konfety, což podpořily i trysky se stlačeným dusíkem podél celé stage.

Nebyla by to velká show, aby nedošlo i na covery. Sólově odzpívaná Forever Young od Alphaville sice na diváky docela zabrala, ale další – Two Little Birds od Boba Marleyho v dokonalém ploužákovém aranžmá doslova naháněla husí kůži.

Nosná zpráva celého koncertu je na každém vystoupení Imagine Dragons úplně stejná. A Praha rozhodně nebyla výjimkou. Dan Reynolds slovy o sounáležitosti, rovnosti a náboženství opravdu nešetří. Vedle světového míru však zmínil i svoje problémy s diagnostikovanou depresí. „Nebojte se o tom mluvit. Já jsem o svých problémech s nikým mluvit nechtěl a teď se za to zpětně stydím. Svěřte se přátelům a rodině a buďte silní.“ Těmito slovy uvedl skladbu Deamons, která právě jeho letité trápení popisuje.

Z intimnější fáze koncertu se záhy zase přešlo na show v plné polní. V počtu vystřelených konfet by Imagine Dragons mohli klidně soutěžit i s Coldplay. O2 arenu totiž papírky zasypávaly poměrně často. A v jednu chvíli se dokonce i přidaly mýdlové bubliny.

Popcornovka pro masy byla dokonána.

Dan pobíhal z jedné strany scény na druhou, ale většinu času trávil na konci nedlouhé promenády. Tu ale na jednu chvíli přenechal basákovi ve skladbě Start Over, který svým sólem ještě více rozjel kotel pod scénou.

Následovalo další krátké intro, při němž se hudebníci přesunuli na druhou menší stage na opačném konci haly. V tu chvíli byla celá aréna na nohou – všichni chtěli vidět. Na tomto menším pódiu stihli odehrát tři skladby akusticky, včetně Next To Me, při níž se nelogicky zpod stropu spustil déšť nafouknutých balónků –a to melancholickou náladu té chvíle slušně zabilo. Dan vše pak uvedl na pravou míru konstatováním, že měly spadnout už při Top On The World. Dokážete si představit Thunder v folk country verzi? Tak přesně to se stalo a sluší se dodat, že duch amerického středozápadu se v těchto chlapících z Las Vegas pozná.

Po návratu na hlavní scénu následoval Thunder i ve své oficiální verzi a dav doslova šílel. Na konci celé show skákali i lidé na tribunách kteří do té doby jen seděli. Endorfiny, které ten večer zaplavily celou vysočanskou halu, by se daly pytlovat na časy až „bude líp“. Závěr koncertu nemohl patřit jiné pecce, než Radioactive, kterou se nevadská čtveřice s Prahou pro tento rok rozloučila.

Text: Aleš Malár, foto: Michal Straka