Kdo by ji neznal. Starší generace si jistě vzpomene na písně No a co nebo V stínu kapradiny. Ta mladší ji pak zná spíš z bulváru nebo soukromých televizí. A hlavně z mnoha současných rockových koncertů s její kapelou Illuminati.ca, jejímiž členy jsou vedle samotné Uriel (zpěv) Jiří George Hrubeš (bicí, další nástroje dle potřeby), Pavel Thorn Trnavský (klávesy, perkuse), Honza „Poky“ Pokorný (baskytara), David Pavlík (kytara) a taneční skupina Metadance. Je to každopádně velmi zajímavá osůbka svými nekonvenčními názory na hudbu i ostatní lidské činnosti, které s muzikou na první pohled až tak nesouvisí. Ale zdání klame. Vše plyne v těsně spjaté jednotě.
Rozhovoru byl přítomen i její dlouholetý životní partner Jiří Hrubeš, jinak bubeník Pražského výběru. Rozdílnější dvojici si člověk jen těžko dokáže představit. On vysoký, urostlý, černovlasý a černovousý, s uhrančivým pohledem modrých očí. Ona drobná, zelenooká blondýnka, ale oba vitální, nabití energií. Jiří naše povídání občas doplňoval rozšiřujícími informacemi, případně svým pohledem. Nebylo jednoduché vstupovat do – metafora „vodopád slov“ Janin projev ani zdaleka nevystihuje – tsunami slov, ale vlastně to ani nebylo potřeba. Stačilo jen poslouchat a nechat se na vlnách vibrací unášet tam, kam se normální smrtelník jen tak nedostane.
Jak dopadla vaše včerejší akce v pražském klubu Modrá vopice? (Rozhovor probíhal 1. února – pozn. aut.)
Úžasně! Včera byl tzv. Triple moon – zatmění Měsíce, krvavý Měsíc a super Měsíc, a protože všichni satanisti světa toho využívají a davy lidí nic netuší, jen se pořád dívají na televizi a nevědí, že je potřeba to vybalancovat, tak jsme večer pořádali akci Creativity Day Art Illumination. Nakoupili jsme plátna, štětce, barvy a pozvali ty, kteří měli odvahu, ať si přijdou do klubu Modrá vopice zamalovat. Jirka celé dopoledne trénoval, jak vyjádřit duhu v tónech. V klubu to pak zahrál a skončil bílou, tón zněl ve vzduchu, rozdali jsme plátna a všichni začali malovat. A já jim říkala: „Malujte, vyjádřete se, nekoukejte na to, jestli vás někdo kritizuje, mějte radost.“ Dělali jsme radost, pak jsme pouštěli muziku, tancovali – a dobrý.
Než se budeme věnovat vaší nové desce, rád bych se zeptal na jednu věc. To, jak vás komunistický režim v roce 1983 vlastně sám „emigroval“, je známá historie. Ale není mi jasné, co jste v Anglii s Pavlem Trnavským dělali, když jste se dozvěděli, že se nemůžete vrátit.
My jsme odjeli na festival do Irska, a kdybychom věděli, že se nemůžeme vrátit, zůstali bychom tam. Ale my se to dozvěděli, až když jsme se vrátili do Londýna. Byla to moje první cesta autem, já měla tehdy řidičák asi měsíc. Přijeli jsme červeným volkswagenem „broukem“, ti tam z toho byli úplně paf, natáčeli o tom reportáž. Na prvním kruhovém objezdu v Londýně jsem nabourala do Rolls Royce, protože jezdit po kruháku jsme se tady v autoškole neučili. Vystoupil z něho lord, a když mě viděl – já oči vytřeštěný – ještě mi dal žvýkačku a nechal mě. (smích) Na tom festivalu v Irsku jsme vyhráli jednu z hlavních cen a cenu publika, a to i peněžní, takže něco do začátku jsme měli. Když jsme se vrátili do Londýna a zjistili, co se děje, šli jsme na jejich úřady, a tam už všechno dávno věděli. Dostali jsme povolení jak k pobytu, tak pracovní, vcelku okamžitě. Ale těžké to bylo. Pavlovi Trnavskému zemřela maminka a ani na pohřeb nesměl jet. Moje maminka měla rakovinu, tak tu do Anglie pustili, asi si mysleli, že tam umře. Ale my ji vyléčili…
My jsme ovšem nechtěli emigrovat. Já měla v Praze vlastní kapelu Heval, kde jsme s Pavlem Trnavským skládali písničky, předtím jsem si jako jediná holka založila rockovou skupinu Motor a Jirka hrál s Pražským výběrem.
Hrubeš: Když jsme s Pražským výběrem natáčeli Straku v hrsti, dělalo se to načerno v Českém rozhlase. Jednou ráno přišel technik a povídá: „Hele, mažeme Kratochvílovou. Nechcete někdo kopii?“ A Trnavský našel zmuchlané, zničené pásky – tenkrát se ještě nahrávalo na pásky – Hevalu v koši v Mozarteu.
Pojďme do současnosti. Sešli jsme se, abychom si popovídali hlavně o vaší nové desce a o věcech kolem…
My jsme nezávislí umělci, Supraphon vydává akorát kompilace a bojí se vydat nové album. Vydává různým lidem, ale nás se bojí. Vždycky řeknou, že to nikdo neschválil, z čehož v dnešní době úplně žasnu, a ani ostatní firmy nás vydávat nechtějí. Že prý se vymykáme z průměru. Já jsem říkala: „To je snad dobře, ne?“ Všude ve světě, když se vymykáte z průměru, tak jste hvězda, ale tady jste mimo. A z toho jsme v šoku. Takže jsme si řekli, že to uděláme sami. A budeme si ho i sami prodávat. K dostání je jen našem webu http://illuminatica.wixsite.com/illuminatica. Od té doby, co jsme se takto rozhodli – to je asi před čtyřmi roky – jsme vydali asi čtrnáct cédéček. A nejen písničky. Začali jsme studovat i hudební vědu. Spící prorok Edgar Cayce předpověděl, že v roce 2020 začne opět na planetě fungovat hudební věda. To znamená, že hrajete muziku, která ovlivňuje vaše buňky, vaši DNA, nebo dokonce léčí. Tajné společnosti to moc dobře vědí a zneužívají to. Třeba víme, že díky Rockefellerům se celkové ladění v hudbě počátkem dvacátého století změnilo, a to tak, že ze 432 hertzů základního ladění tónu „A“, které je matematicky i harmonicky propojené s celým vesmírem, na 440 hertzů – úplně vybočeně, že to má na lidské zdraví destruktivní účinky. Skladatelé jako Mozart nebo Bach tvořili v takzvané solfeggio stupnici, což bylo nebeské ladění. Když zahrajete nějaký tón a máte třeba písek na něčem, co vibruje, začnou se zrnka různě pohybovat a tvořit mandaly. Říká se tomu cymatika. A když použijete něco viskózního a hrajete určité vibrace, začnou se tvořit i tvary, třeba lidských postav a podobně. Zkoumal to například Japonec Emoto, který zmrazil molekuly vody. Dokázal, že když se hraje destruktivní muzika, je obraz vytvořený vodou v těchto molekulách úplně rozbitý, a když hrajete pozitivní věci, obraz vytváří nádhernou harmonii. Ale nemusí to být přímo tóny – stačí slova. Když řeknete třeba „Nenávidím tě!“, vytvoří se ošklivý obraz, pomalu něco jako Hitler! No něco hrozného. A když řeknete „I Love You“, „Miluji tě, vodo“, a ani to nemusí být voda, stačí prostě „Miluji!“, vodní zmrazené molekuly vytvářejí nádherný ornament. Nás to začalo zajímat a v roce 2014 jsme vydali album Imunika Systemica, které slouží k léčbě organismu. V písních ukazujeme, jak mluvit s buňkami imunitního systému pro celkové zdraví. Nebo jsme vloni vydali Mantrum Illuminum, kde jsme experimentovali s mantrami. Já to beru tak, že na počátku bylo slovo – nebo akord. Čili já mám třeba: „Hara hija hara hila…“, to, co cítím, že mi dělá dobře. A zjistila jsem, že nejvyšší mistři tai chi používají slabiky: „Hai hai hai…“, což jsem nevěděla. Vezměte si, že třeba ukolébavky jsou „Hajej, dadej“ – ůidé intuitivně vědí, že to strašně dobře působí. Takže na albu jsou třeba songy, které mají tři hodiny. Já jsem teda chtěla, aby měly sedm hodin, ale Jirka to odmítl naloadovat, a YouTube to taky odmítli naloadovat. Řekli nám, že to nešlo, že jim padaly počítače. Ale já jsem říkala: „To musí jít! To musí být sedm hodin, jinak to nemá cenu!“ Ta hudba je něco, co rozvíjí a odemyká DNA, rozvíjí čakry a třetí oko, aby se nám probudily vyšší smysly. A lidé to používají. Pak jsme vydali desku 3R, což znamená Rescue Remedy Rock. Rescue Remedy je druh Bachových kapek, takzvaná krizová esence. Doktor Bach (Edward Bach, britský lékař přelomu devatenáctého a dvacátého století, zakladatel tzv. květové terapie – pozn. aut.) chodil v Anglii po lesích a loukách, když tam ještě byly, studoval kytičky a zjistil, že každá z nich má určitou vibraci a ta je léčivá. My jsme to studovali, také „mental colour therapy“ – a tu jsme používali na paní Gilmourovou, manželku Davida Gilmoura z Pink Floyd, která měla nevyléčitelnou rakovinu. Úplně ji to vyléčilo, ale ona se s ním pak rozvedla. Používali jsme na ní mentální projekce barev právě podle těch kytek. To jsme se museli našprtat, protože rostliny mají nejryzejší barvy. Třeba „spring green“, tedy jarní zeleň, nebo blankytná modř. Pak jsme barvy začali převádět na tóny. A vlastně o tom byla ta včerejší akce. Používali jsme i invokace typu „Zvedni se výš a výše, zvedni se, zemská tíže!“ Vyřádili jsme se a lidi byli šťastní a úžasně to na ně fungovalo. A je jedno, jestli jim je osmnáct nebo osmdesát. Protože my neuznáváme lineární věk. To je brainwashing. I v přírodě samotné existuje vlastně cyklický čas, takže my oslavujeme obrozeniny. Oni furt trvají na tom, že mají nějaká jubilea. Já říkám: „Prosím tě, fyzické tělo nemůže být biologicky starší než sedm roků, protože za sedm let se všechny buňky v těle obnoví. Takže máte třeba druhou, třetí, šestou nebo sedmou verzi, a buď ji máte rozbitou, nebo čistou, záleží na tom, kolik jedů jste do sebe za těch sedm let dostali, jak se obrodíte a jak myslíte. Naše minulá sedmička nebyla lehká, protože jsme všichni ztratili členy rodiny, a taky z nepochopitelného důvodu našeho kytaristu Zdeňka Juračku, což byla velká tragédie. A pár roků předtím jsme též tragicky ztratili našeho druhého kytaristu Luba Kashtanka. Takže jsme to měli takový divoký, moc jsme neregenerovali, a proto jsme loni vydali tolik alb, abychom se nějak vnitřně očistili.
Hrubeš: Historky se Zdeňkem byly vždycky zábavné. Například jsme před časem hráli na Trnkobraní dva koncerty. Pak jsme spali v hotelu a že se cestou domů zastavíme celá kapela u Janiny tety. Přijeli jsme tam – to jsou nějaký Zábezice nebo jak – zaparkovali u tety na dvoře, vystoupili a Zdeněk zmizel. A já po třech hodinách říkám: „Viděl jste někdo Zdeňka?“ Pak nějaká sousedka přišla a říká: „On je u nás.“ Šel o barák vedle, pozdravil, začali si povídat, oni kvůli němu vykopali slivovici, na zahradě si dali polívečku, pak říkal, že teta umí výborně vařit. Já mu povídám: „To není naše teta, ty vole. To je sousedka. My jsme vedle.“ Tři hodiny tam byl. Nakonec se tam ještě zamiloval do sousedovic dcery, říkal: „Ježíš, to je krásná holka, já tady chci zůstat.“
Pojďme si to shrnout. Včera jste pořádali hudebně-barevný večer v klubu Modrá vopice, malovali jste přírodními barvami a hráli tzv. solfeggiovské stupnice. Zeptám se znovu: co vaše letošní deska?
Sešli jsme se opět ve trojici – já, Jiří George Hrubeš a Pavel Thorn Trnavský – a rozhodli jsme se, že zase uděláme pořádné rockové album. Texty jsem napsala anglické i české, ale na desce jsem zpívala anglicky. A normálně jsme měli bitku, které písničky zařadíme, protože všechny to tak odvázalo, že Pavel měl připravených asi dvacet písní, Jirka třicet a museli jsme jich vybrat jen třináct. Kolikrát jsme i losovali. Protože všechny byly dobrý. Nikdo ještě nevynalezl médium, na které by se vešlo padesát dlouhých písní.
(Hrubeš: Jedna kapela vydala album, na kterém bylo padesát skladeb, měly ale jen třicet vteřin.)
Né, třicetivteřinových? To se teprve nadýcháváme. (smích) No a desku jsme nazvali Ruby Rose Mayhem. Neomezujeme se barvou, a růže pro mě byl vždy symbol pravdy, totální grácie, jemnosti, křehkosti, a přitom obrovské síly. Růže rozbourá i zeď.
Jirka mi ráno přinesl noviny, ve kterých kupodivu psali o té naší včerejší akci. A také psali o Depeche Mode. Nic proti nim. A koukám: „Hele, vydali album Spirit.“ Ale už loni. Takže oni jedou letos na turné s loňským albem! Ptala jsem se, co o tom píšou. A v těch novinách je pochválili za to, že nemají žádný názor, že nic nevyjadřují, že nic nechtějí řešit, že jenom povídají, jak jsou slavní a kolik mají koncertů. To mě úplně šokuje. A že prý prodali sto třicet milionů desek a vidělo je osmdesát milionů lidí. Ale něco vám řeknu. Pokud nevyjádřili žádný názor nebo neřekli ani jedno řešení, tak jsou to akorát preti, jak tomu říkám. Jenom interpretují něco a nevědí proč. V tom případě je to úplně zbytečné. To by mohli vydat třeba dvě miliardy desek, toaletní papír se taky vydává ve velkém. A je taky nejslavnější na světě, rozhodně slavnější než Depeche Mode, ten znají všichni. Je nejpoužívanější, má podstatu a myšlenku, a to je víc, než má spousta pseudoumělců. My to máme naopak, my všechno vysvětlujeme, nejen na koncertech. A všude se setkáváme s neuvěřitelným problémem. Svět zatím není zvyklý na názory individuálních, myslících lidí! Jsme nezávislí umělci, udělali jsme rockové album, které nám udělalo radost. Zabýváme se tématy, které asi nepoberou ti, co neustále koukají na televizi, chodí od rána do večera nakupovat a čtou bulvár – myslím bulvár typu kdo komu dal facku, kdo upadl, jestli sklouznul nebo zhubnul, takový ty blbosti. Jak jsme se sem začali vracet, jsme v šoku, jak jsou tady ti lidé uzavření, jak se skrývají za davovost. Prožijou život a vůbec nevědí, o čem byl. A nejsou svobodní. Včera, jak jsme malovali a zpívali, tak jsme je ještě donutili tancovat. A oni byli úplně rozzáření. Říkala jsem jim, ať všechny deprese nechají stranou a za sebou – „včera“. Teď je teď a tady. My uznáváme okamžitismus – tady a teď. Protože z toho vzniká to nejopravdovější tvoření. Když si v tomto momentě představujete pozitivní věci a máte pozitivní myšlenky, bude pozitivní budoucnost. My už jsme to dotáhli tak daleko, že třeba když prší, Jirka si vleze za varhany, já zpívám a rozháníme mraky. A funguje to i obráceně. Když je dlouho sucho, já si vezmu varhánky ven, řeknu Jirkovi, aby si vzal bubínek, on má obvykle spoustu řečí, co jako sousedi, ale to nás nezajímá, my bojujeme za přírodu, která potřebuje všechnu tu špínu spláchnout. Takže tohle album jsme udělali jako návrat k tomu, co jsme vždycky byli. Říkáme tomu „quantum rebel rock“.
Tomu rozumím, je kvantová doba.
Je sice kvantová doba, ale většině vědců to ještě nedošlo. Nedávno jsem byla v pořadu České televize Máte slovo na téma „Co jíme“ nebo něco takového. Že prý když jsem vegan, tak mě tam pozvali. Já vůbec netušila, že to je taková bitka, že se tam lidi perou, že na sebe řvou jak v aréně. Když jsem řekla, že jsem vegan, tak se na mě všichni vrhli jak sršni, nějaký profesor na mě: „No jo, ale těhotné ženy se takto stravovat nemohou!“ Tak jsem se ho zeptala, kdy naposledy rodil… Další říkal, že veganům chybí železo, tak jsem mu poradila, aby se držel hřebíku. A když jsem řekla, že DNA jsou vibrace, tak se mi začal ten primát, tedy primář, smát! Připadala jsem si jak ve středověku, jak na pranýři.
(Hrubeš: Já jsem to vyjednával, to byla prdel. Na poslední chvíli produkční poslala e-mail, že Jana nesmí mít nic na hlavě, nic na obličeji, běžný make-up, žádné výstřednosti. )
Tak jsem to vyřešila tak, že jsem si do vlasů napíchala veganské frgále, které mi napekli fanoušci. Hrozně mě rozčílilo, že mi zakázali roušku, protože je to umělecký image – symbol naší kapely Illuminati.ca. Tak mi Jirka vyrobil šperk, který jsem si dala místo kníru. Všichni se tam do mě pustili, ale co se stalo na konci! Oni vám za ten hodinový pořad nedají ani jídlo, ani pití, takže po skončení natáčení se mi všichni vrhli na ty frgále, co jsem měla na hlavě. A ten největší masožravec, co mě nejvíc urážel, mi vytrhl koláč i s chomáčem vlasů! To jsem si říkala, jestli on mi nechtěl vzít genetické vzorky, aby mě mohl naklonovat. Protože bacha na to, třeba taková Madonna si vozí na turné vlastní toaletní prkýnka či celé vlastní záchody, aby jí někdo nevzal vzorky DNA. Teď někde v Japonsku nebo v Číně naklonovali opice, neříkej mi, že neklonují i lidi. Krávy se v Americe klonují už dávno.
Říká se, že většina umělců má dvojníky. Třeba Michael Jackson měl několik dvojníků. Nebo když je nějaká zpěvačka unavená a už nemůže, tak naběhne jiná a vy nic nepoznáte. Má stejné brýle, paruku, ten samý kostým. Říkám, že život je obrovská zábava. Já bych byla pro, aby se oficiálně klonovalo. Protože bych konečně měla sbory. Mě by to strašně bavilo, mít pět sebe. Posadila bych je do kouta, navlíkla bych je do různých rockových třpytivých kostýmů, na hlavách by měly rohy nebo růž a zpívali by mi sbory, protože kluci mi je zpívat nechtějí. Takže já si je někdy předzpívám a pak to pouštíme z cédéčka. Ale ne že bych zpívala z playbacku. To nikdy!
(Hrubeš: Vyprávěl nám kamarád, že když byl na turné s Andrewem Ridgeleym [druhá polovina dua Wham!, první byl již zesnulý George Michael – pozn. aut.], tak všechno pouštěli z playbacku, z DAT pásků. To byla taková nuda!! Až se jeden z klávesáků v Japonsku naštval a nalil jim do DATky cukrovou vodu. Chvíli to hrálo normálně a pak – huam, huam. Táhlo se to jak žvýkačka…)
Což nám by nevadilo, protože používáme metalové chrčivé rejstříky. (smích) Nebo to jedeme vysoko, my fanoušky nešidíme. Máme jednu šamanskou píseň, která je asi v pěti oktávách, a v nízkých polohách zním jako tibetský mnich. Vůbec nechápu, kde jsem se to naučila. Jednou jsme v Londýně potkali tibetské mnichy z Drepungu, já před nimi začala zpívat tuhle šamanskou píseň a oni, že prý jsem se takhle zpívat naučila v sousedním klášteře. Ale já v Tibetu nikdy nebyla! Říkala jsem si: „Ježíši Kriste, nebyla já nakonec mnich v minulém životě?“ My tuhle techniku používali v době, kdy jsme založili hardcorovou kapelu Illuminati a nikdo nevěděl, co to znamená. Pro mě to bylo illuminatio angelica – andělské osvícenectví. Já maturovala z latiny…
Počkej, ty jsi maturovala z latiny?
Ano, maturovali jsme jen dvě z celé školy, nikdo jiný si netroufnul. A taky nám dali pěkně zabrat, málem jsem dojela na „věštba ze střev mrtvých ptáků“ – já to nemohla ani vyslovit, maso jsem nejedla už tenkrát.
Když jsme dělali hardcore, byli jsme vyhlášeni jako nejlepší hardcorová kapela Londýna, dostali jsme ocenění v metalovém magazínu Terrorizer za naše album Anarchists: Unite. A já zpívala buď hodně nízko, nebo hodně vysoko, hrozně jsme se u toho vyřádili, byla to nádherná svoboda.
(Hrubeš: Jednou jsme hráli na alternativním Glastonbury. A přímo na jeviště přišel nadšený fanoušek s litrovkou kořaly. Jana tehdy nepila ani kafe… Říká: „Napij se, vole. My jsme se vsadili s klukama: že ten váš zpěvák je z Brazílie?“)
Oni vůbec nepoznali, že jsem ženská, a pozor, já tehdy neměla roušku. Měla jsem dlouhé rozpuštěné blonďaté vlasy až na záda, hardcorové oblečení, metalový hlas, ale nesměla jsem se vlnit. (smích)
Možná bychom se měli vrátit k vaší nové desce.
Tohle album je opravdu rebelský kvantový rock. Kluci se starali o to, aby se tam objevily frekvence 528 hertzů, což je vlnění, které léčí srdce a otevírá spirituální čakry. Zakomponovali to do rockových songů. A Pavel Trnavský, ten mi dával zabrat. Ty šílené vokály jsem musela nazpívat, neexistovalo, že by to zkopíroval nebo mi nějak pomohl. Byl to návrat k desce Bohemian, kde jsme nepoužili vůbec žádné technologie. Byla to dřina, ale zároveň radost. Poctivě jsem všechny hlasy nazpívala, ne že bychom něco nastavili. To ztratí feeling, ztratí to cit, ztratí to támhleto. Navíc se to natáčelo v několika zemích. Nemohli jsme se sejít, protože Pavel Trnavský žije momentálně v Holandsku. Takže jsme si skypovali z Londýna do Holandska, do Prahy, pak byl Jirka někde v Berlíně. Tuhle technologii jsme ocenili. Pavel na mě řval z Holandska: „Takhle to nemůžeš zpívat. A co to máš na sobě?“ Já na to: „Připravuju si nový kostým.“ „Soustřeď se na zpívání a ne na blbiny!“ A říkal mi, co mám zpívat. „Tenhle text zpívat nemůžeš!“ Takže já mám na jednu písničku třeba pět textů. Poslední písnička, Cosmic Rangers, se původně jmenovala Freedom. Měla asi deset slok. Zamítnul to: „Kdepak, to zní moc staromódně. Předělat!“ Dávali mi strašně zabrat, moje písničky vůbec neprošly. Ale postavili to tak, že do toho jdeme jako super rockeři, je potřeba obrodit a ozdravit rockový svět a hudbu vůbec. Jak jsme četli o Depeche Mode a o podobných oslavovancích, že nemají žádné názory a nenabízejí řešení, tak nám strašně vadí, co se ve světě děje. Jak se ničí příroda, jak jsou lidé neprobuzení, jak jsou chycení do otroctví médií a materialismu, takže přestali sami tvořit, přestali se samoléčit. Jsou na práškách, na drogách atd., dřív umírají, nežijí a jsou nešťastní. My se to snažíme řešit. Ukazujeme jim, jak žijeme – našeho motto je „jak myslíme, tak manifestujeme!“. Říkáme, co cítíme. Je strašně důležité, jaké máme myšlenky, a v textech se třeba zabýváme otevíráním hvězdných bran. Například včera: bylo zatmění Měsíce a to umožňuje, aby se vaše myšlenky, které vysíláte, vrátily stonásobně silnější. A lidé tohle nevědí, protože žádný systém jim to neříká. My to bereme tak, že chceme obrodit celou civilizaci. Říkáme si: „Hele, my si nemůžeme dovolit být nemocní. A nějaké stárnutí. Zapomeň na to! Vypucujem sedmiletý futrály!!“ Začali jsme jezdit na kolech, plavat, cvičíme s činkama, protože tady musíme být nejmíň 300 let, abychom to všechno obrodili. Umělcům je třeba nechat svobodné tvůrčí pole působnosti a neomezovat je. Někdo tu kulturu a civilizaci dělat musí. A vždycky to bylo na jednotlivcích. Davy šly vždy někam jinam, a bylo jen pár jedinců, kteří se nenechali uplatit. Podívejte, já jsem třeba odmítla prodat do reklamy písničku V stínu kapradiny, přestože nám nabízeli několik milionů. To je jak rána do srdce. Spousta lidí mi říká, že při tom randili nebo potkávali první lásky, a najednou tam budete zpívat o sýru? Všem bychom chtěli vzkázat: pokud chcete zpívat, skládejte svou vlastní muziku, pište vlastní texty, dělejte si vlastní image. Lady Gaga má celý tým, seberou věci z internetu, udělají z toho jeden hit, co nejvíc funguje na lidi, má dvacet tisíc designerů, a pak přijdete vy a jste na to sám. Ale to je to krásný. Že ten jeden umělec má sílu za celé davy. Každý je v srdci umělec – ať vyšívá, pěstuje kytičky, maluje, nebo dělá muziku. Protože umělec znamená stvořitel. A to jsme my, spiriti – lidé v inkarnaci. A my se máme učit tvořit jako bůh nebo nějaký spirit, který stvořil celé vesmíry. My jsme spolutvůrci toho všeho.
Text: Ondřej Krista
Foto: Archiv JUK
Loading...
