Pětatřicet let nikdy nepřerušené existence, šestnácté album na krku, věčná inspirace pro slavné (nejen) thrashové velikány – a přesto si na ně dlouhá léta skoro nikdo nevzpomněl. Kanadští Anvil patřili v 80. letech mezi nejvýznamnější formace na světové metalové scéně a dodnes je jako své vzory citují členové Metalliky a řada dalších, nicméně nebyli ve správný čas na správném místě, jak by asi na jejich adresu podotkl nebožtík Lemmy, a v následující dekádě totálně zapadli v kanadských závějích. Celosvětová turné nahradilo vydělávání na obživu tvrdou prací vlastníma rukama a příležitostná vystoupení pro pár známých v baru.
Když však o stárnoucích muzikantech snažících se o comeback „pravěkým“ způsobem, tedy vydáním desky a evropskou koncertní štací plnou průšvihů a zklamání, natočil v roce 2008 festivalovými cenami ověnčený dokument Anvil – The Story Of Anvil (vřele doporučujeme jeho zhlédnutí nejen metalistům, ale zejména všem neustále si na něco stěžujícím českým muzikantům!) věhlasný režisér a bývalý bedňák Sacha Gervasi, všechno se otočilo. Pohádka se splnila, kapela nastartovala novou kariéru a i díky přestěhování se do Německa dnes konečně může pracovat způsobem, jaký jí svědčí nejlépe. Jak zmíněný dokumentární film, tak některé myšlenky v našem rozhovoru se zpívajícím kytaristou a kapelníkem Lipsem se mohou zdát kýčovité a staromódní. Nicméně příběh skupiny a hodnoty, které vyznává, jsou velmi inspirativní.
Dnes jsem se dověděl, že všechna tři vaše březnová vystoupení v Česku už jsou vyprodaná. Vůbec celé aktuální koncertní plány jsou velké, včetně červencové zastávky na vizovickém festivalu Masters Of Rock.
To mi povídej! Už teď je to hektické, a přitom turné k nové desce Anvil Is Anvil ještě ani nezačalo. Hodně jsme se totiž věnovali „pledge campaign“ spojené s aktuálním albem. O co jde? Ve stručnosti: možnost jak zapojit fanoušky, aby nám, ať už finančně nebo jakýmkoliv jiným způsobem, pomohli vydání desky realizovat. Podpora byla obrovská, a proto právě teď desky balíme a posíláme. Ještě teď mě z toho bolí ruce. (smích)
Nepochybně velká část objednávek přichází z Německa, které ještě stále vyznává původní styl propagace a prodeje hudby. Sledoval jsi už v osmdesátých letech třeba tamní legendu Accept a následně sólovou tvorbu Uda Dirkschneider?
Rozhodně. Když to tak vezmu, naše kariéry probíhaly souběžně. Dokonce si pamatuju, že jsme někdy ve dvaaosmdesátém nebo třiaosmdesátém měli hrát společně ve Francii. Nicméně jeden z jejich kytaristů večer předtím spadl z pódia a zlomil si nohu, takže vystoupení zrušili. Uda jsem ale během let potkal mnohokrát a stejně tak kluky z Accept. Naše vztahy utužuje fakt, že se rádi posloucháme navzájem. (smích)
Obdivuhodné snění
Nejen nadcházejícíí turné je důkazem, že se vám podařilo znovu nastartovat kariéru. Přesto: věnuješ se ještě někdy cateringu, nebo už si na živobytí plně vyděláš hudbou?
Naštěstí se tomu už osmým rokem nemusím věnovat. Všechna má přání byla vyslyšena, protože se můžu živit pouze hraním v Anvil a užívat si života naplno. Takže si nemůžu stěžovat absolutně na nic.
Rád bych ti za všechny fanoušky pogratuloval, ale zároveň si jistě umíš představit, že ti to mnoho z nich, nacházejících se v pracovním režimu od devíti do pěti, tiše závidí…
Děkuju za přání, ale za tímhle úspěchem je samozřejmě hodně dřiny a extrémního odříkání. Spíš než závidění bych si představoval slova obdivu, protože vím, že není moc lidí, kteří by byli ochotni jít tak dlouho za svým snem. Je totiž příliš snadné závidět, když se nám konečně daří. Jen zlomek z těch, kteří mi řeknou „Já ti to tak závidím!“, by si to chtělo se mnou vyměnit. Třeba když jsem zůstal trčet ve Švédsku poté, co mi ujel vlak po fesťáku a nemohl se dostat na další vystoupení… Musel jsem si projít všemi těmi sračkami, abych mohl dělat to, čemu se teď věnuju. Úspěch a radost ale zároveň neznamenají, že všechny chyby a výčitky zmizely. Čím víc rosteš, tím víc problémů hrozí. Můžeme zavzpomínat třeba na Metalliku, která se ocitla v Chicagu, ovšem její vystoupení mělo být v Milwaukee. Chápeš – sedneš do letadla a na letišti tě nikdo nečeká. Pak se podíváš na své kolegy a uvědomíš si, že tě posadili do špatného letadla… Podobné sračky se stávají a s velikostí bohužel neroste imunita vůči nim. Co třeba poslední vystoupení Mötley Crüe? Tommy Lee se zasekl ve své bicí soupravě hlavou dolů, sto stop nad publikem! Proto nám prosím nikdo nezáviďte a když už, tak nás obdivujte. (smích)
Kde jsi bral energii vydržet, když jsi hodně dlouho hrál jen pro pár nadšenců a místo toho rozvážel jídlo pro děti?
Já si nemyslím, že by tuhle energii měl člověk někde hledat. Buď tam je, nebo není. Pokud tam je, neuvažuješ nad těmi oběťmi a nad tím, že kdekdo jiný by to už dávno vzdal. Prostě jdeš dál.
Správný management a navigace
Když už zmiňuješ ty problémy: zrovna minulý týden jsem byl na pivu s kamarády v pražském klubu Hells Bells. Vždycky tě tam v duchu vidím u baru, jak se v tom dokumentu dohaduješ s majitelem o zaplacení honoráře za vás koncert. Jsem rád, že se nakonec všechno urovnalo a že jsi na hraní v našem hlavním městě nezanevřel…
Samozřejmě, Praha za to nemohla. Byla to prostě zlá doba. Neměli jsme s sebou navigaci, a proto jsme přijeli hodně pozdě. Není se tedy čemu divit. Kdybychom tam dorazili včas, asi by i oni na nás vzpomínali v dobrém. Víš, že jsme si dokonce museli pronajmout taxík, aby nás tam navedl? S dodávkou jsme projížděli těmi uličkami s československými nápisy a pouze ho následovali.
Českými, Lipsi.
Jo, českými, promiň. No, prostě jsme ničemu nerozuměli a nemohli se tam dostat. Byla to naše chyba!
Nepochybuji o tom, že svůj realizační tým jste už dávno obměnili a stabilizovali.
Hned potom, co se strhla vlna zájmu díky filmu o nás, se nám nabídl management Slayer. Člověk, se kterým jsme spolupracovali, však na druhou stranu nebyl v pozici, aby naši kariéru opravdu pomohl nakopnout. Nebyla to správná kombinace a prostě to nefungovalo. Spolupráce s americkým managementem nebo vydavatelstvím pro nás obecně vždycky byla velmi komplikovaná a historie Anvil je toho důkazem. Všechno jsme si proto promysleli a také dali na doporučení mnoha našich německých přátel. Všichni totiž doporučovali agenturu ITM, kterou vede Frank Suepfle. Když jsme se mu ozvali, zjistili jsme, že má o Anvil velký zájem. Všechno navíc stvrdila jeho hláška: „Už nikdy nebudete potřebovat někoho jiného, když se o vás budu starat já!“ Ta mě definitivně zbavila nervozity. (smích) Starají se totiž zároveň o U.D.O., Lordi a mnoho dalších kapel. Díky nim se také realizuje tohle turné a navíc naše nová deska se natáčela u syna Uda Dirkschneidera. Sven je super kluk a producent Martin Pfeiffer naprostý profík. Pokud jde o kontrakt s německým vydavatelstvím SPV, ten by se dal definovat „business as usual“. Připomíná mi to staré dobré časy a Německo je zřejmě jediné místo na světě, kde můžeme pracovat jako zastara: hrát, růst a vydávat desky klasickým způsobem. Tím pádem jsme se přestěhovali do Německa a už teď je vidět obrovský posun. Turné, které každou chvíli začne, bude tím nejdelším, na jaké jsme kdy vyrazili, a uvidí nás víc lidí než kdykoliv předtím. Takže můžu jen říct, že tito lidé se postarají o to, aby se Anvil dostalo pozornosti, jakou si zaslouží. Poprvé v naší mnohaleté historii! Jednou z hlavních změn je i nastavení nového obchodního modelu, kdy máme dostatek financí ještě před začátkem nahrávání. Rozhodli jsme proto pro pledge campaign, kde sami fanoušci získají hudbu přímo od kapely, ale nejen to. Možností je víc a jednou z nich je i podílení se na doprovodných vokálech. Další je třeba dražba vibrátoru, se kterým hraju na kytaru. (smích) Jsou to všechno věci, které by normálně nebyly v nabídce a zároveň je to úžasná příležitost jak dosáhnout maximálního spojení s fanoušky. Nekupujou to přes vydavatelství, ale od Lipse a Robba (bubeník a další zakládající člen Anvil – pozn. aut.). Je to úplně jiný pocit, protože víš, že ty peníze jdou přímo nám a taky ti vložíme jméno do bookletu. Nevím jak ty, ale já bych se z něčeho takového posral, kdybych viděl své jméno na desce mé oblíbené kapely! Nedělali jsme to jenom proto, že jsme neměli smlouvu, ale hlavně proto, abychom povýšili vztah s našimi fanoušky na další úroveň. Jen díky nim tak můžu poprvé po čtyřiceti letech říct, že jsem nahrál desku a nikomu nic nedlužím. Většinou to bývá velká investice, velký dluh a musíš makat, abys ho minimálně splatil. Opravdu poprvé tomu tak není, jsem na to neskutečně hrdý a zároveň neskutečně vděčný fanouškům, které považuju za ty nejvěrnější, jaké můžeš mít. Je to neuvěřitelné.
No prostě Anvil
Přibliž nám vznik nového alba, od kterého podle všeho nemůžeme ani tentokrát čekat nějaké žánrové výkyvy.
Album je přesně takové, o čem tahle kapela je, a proto taky dostalo název Anvil Is Anvil. Víš, co dostaneš, ještě než máš desku v rukou. (smích) Nezměnili jsme se a ničeho takového se od nás nedočkáte. Nikdy jsme se nezaprodali a nezačali hrát hair metal, disco, rap nebo nějakou podobnou sračku, a tak to bude až do posledního dechu.
To je, myslím, jeden z důvodů stabilní loajality vašich příznivců – totiž členství v klubu „stylově neměnných“ kapel typu AC/DC nebo Motörhead.
Máme sice svou identitu, ale za členství v téhle partě jsem moc rád. To je také hlavní motto téhle desky. Díváme se na sebe, známe svou historii, svou aktuální tvář a jsme s tím naprosto spokojení. Na druhou stranu jsem občas narazil na komentáře, hlavně kvůli obalu desky, že jsme sebestřední, rádi na sebe koukáme a rádi se posloucháme. Ale pro mě je hlavní, že se můžu na sebe podívat do zrcadla a určitě ne jako narcis. (smích)
Vedle Německa hraje ve vaší historii důležitou roli i Japonsko. Jak se tamním fanouškům hodláte odvděčit?
Jejich role jsme si vědomi, a proto jsme zařídili i speciální distribuci v Japonsku, jelikož tam SPV nedosáhne. Zároveň se k Japonsku chováme jinak než většina kapel. Drtivá většina kapel do Japonska dorazí kvůli festivalu Loud Park, který se koná v půlce října. V našem dokumentu je zaznamenaná naše účast, ale od té doby děláme věci trochu jinak. My připravujeme vystoupení v každém tamním velkém městě, a to je celkem rarita. Kdekdo si řekne, že přijede na Loud Park za deset litrů a tím má pro Japonsko hotovo. My tam strávíme dva týdny a vyděláme si za tu dobu stejné peníze, ale zase si tu zemi užijeme naplno. Navíc ne všichni jsou schopni přijet za mnou, a proto já jedu za nimi. Představ si, že bych se úplně stejně choval k Německu: „Dáme Wacken a to by mohlo stačit! Sereme na kluby a víš co, Wacken by třeba mohl stačit pro celou Evropu!“ Takhle to prostě nefunguje, a proto v Japonsku navštívíme i města jako Nagoja, Ósaka, Tokio, Niigata nebo Fukuoka. Chci vystoupit všude nejen proto, že naše poslední turné po Japonsku bylo tak úžasné. Navíc jak kvalitní mají dálnice! Je to jako u nás v Kanadě, kde si vezmeš dodávku, naložíš věci a prostě jezdíš z místa na místo. Je to nádhera. A ke všemu ten pohled, kámo, když projedeš těsně kolem sopky… Takhle tu zemi opravdu poznáš, a to je pro mě strašně důležité. To samé plánujeme i tentokrát a stejné to bude i u jiných částí světa, protože Anvil jsou opět globální kapelou.
Když jste se konečně dostali na tuhle úroveň, jsou v tobě pořád nějaké nesplněné, třeba i trochu pubertální sny?
Ach, tyhle sny… Já si myslím, že pokud přestaneš snít, jsi mrtvý. (smích) Pořád sním o tom, že budeme stále větší a větší kapelou s gigantickou show. Pořád sním o tom, že mě jednou postaví na plošinu, se kterou budu létat nad lidmi, zatímco budu hrát. To bych si opravdu jednou přál a když se to povede, všechno to natočíme a vydáme na DVD. Budu na tom neustále pracovat a pokud se to náhodou nepodaří, budu mít jistotu, že jsem se úžasně bavil u pokusu toho dosáhnout.
Dan Sywala
Loading...
