Druhdy zázračné dítě bluesové kytary je dnes dospělý umělec s čitelným rukopisem a vyhraněnými názory. Dávno přerostl svět instrumentálního mistrovství a je z něj i uznávaný skladatel. Předchozí album Different Shades Of Blue se jako první jeho deska dostalo do Top 10 v americkém prodejním žebříčku Billboard a novinka s názvem Blues Of Desperation právě vyšla.
Jaký byl umělecký záměr na nové desce? Posunul jste se jako skladatel na další úroveň?
Na počátku své kariéry jsem udělal album jen ze svých skladeb a nebylo moc dobré. Od té doby jsem si nevěřil. Až před třemi lety jsem se rozhodl s Kevinem Shirleym, že natočím album výhradně s původním materiálem. Výsledek v podobě Different Shades Of Blue mě nadchl a písničky byly tak silné, že jsem se rozhodl opět pro stejný postup. „Jenom“ jsem se snažil, aby byla deska ještě lepší. Abych napsal lepší písničky, lépe je zaranžoval a aby to byla výzva nejen pro mě jako autora, ale i pro posluchače.
Posledně vám pomáhali psát zkušení skladatelé. Spolupracoval jste s někým i tentokrát?
Zase jsem spolupracoval s těmi samými lidmi a přibyl k nim i Tom Hambridge, se kterým jsme společně napsali skladbu Mountain Climbing. Skvěle se mi spolupracuje s Jamesem Housem, je to idální spoluautor. Ale napsal jsem skvělé věci i s Garym Nicholsonem, Jerrym Flowersem, Jeffreym Steelem. Jednu věc jsem napsal celou sám. Už jsem ale přicházel s jasnějšími nápady a někdy i s téměř hotovými věcmi.
Celé album jste nahrál za pět dní. Vážně to jde tak snadno?
Pokud máte skladby pohromadě, tak ano. Nejvíc ze všeho zabere skládání. Ale já neskládám ve studiu. Ani bych to nedokázal, když je kolem tebe hromada lidí a všichni čekají, až s něčím přijdeš.
Tohle se vám v minulosti stalo?
Ano, stalo. A jsem rád, že to mám za sebou. Jsou lidé, kteří ve studiu vytvoří celé album, ale pro mě je to šílená představa. Býval jsem zvyklý, že mám na album málo peněz a že si něco takového nemohu dovolit. Čím lépe připravený tam jdu, tím je práce snadnější. Když máš dobrou kapelu, dobré – a dobře zpracované – nápady, dokážeš natočit dvě až tři písničky za den. Natočili jsme tak jedenáct věcí a bylo to. A pokud jsme dělali nějaké dohrávky, bylo to hned po natočení písně. Veškeré klávesy jsme točili až v závěru nahrávání a zabralo to jen asi dvě nebo tři hodiny. Mám v kapele muzikanty, kteří všechno natočí napoprvé.
Je zajímavé, že využíváte muzikanty z Nashvillu, když v Los Angeles byla velká enkláva studiových muzikantů. Kam se všichni poděli?
Pořád jich tam je spousta, Dean Parks, Michael Landau, Steve Lukather, Gregg Bissonette, Lee Sklar a další. Ale je to jiné, myslím, že v L.A. už té studiové práce tolik není. Nashville je jediné místo, kde se opravdu muzikanti ještě uživí tím, že pracujou ve studiu. Často nahrávají jak demosnímky, tak potom i konkrétní album. A tohle všechno už v L.A. není. Nejsou na to už peníze.
Proto bylo zavřeno tolik studií a v Nashvillu jsou na každém rohu…
Přesně. Myslím, že třeba na East Iris Drive je 26 studií. I tak se mi ale často stane, že zavolám na poslední chvíli do nějakého renomovaného studia, zda nemají volný alespoň nějaký kumbál, kde bych si natočil nějaké nápady, a oni mají volno. Dají mi k dispozici celé Studio B s luxusním vybavením a já tam svoje nápady natáčím do iPhonu. Obecně je to hodně konkurenční prostředí. Nevím, kam se dostaneme za deset let. Lidé jsou dnes „naprogramováni“ tak, že hudba je zadarmo. Ale její vznik zadarmo není! Vezměte si, že třeba U2 dali svou desku k dispozici zdarma. To byl podle mě spouštěč toho, že začínáme hledat jiné cesty k vydělání peněz. Protože pokud takhle velká kapela dá lidem desku bezplatně, jakou mají šanci malí umělci, kteří nemají takové příjmy jako U2? Ti, kteří potřebují prodávat desky, aby si mohli zaplatit tu další?
Ale vaše vydavatelství si vede dobře. U vás jako nezávislého umělce je úžasné, kolik jste toho za posledních deset let dosáhl.
Máme štěstí. A i když trh s deskami obecně skomírá, prodáváme čím dál tím víc kusů. Ne tolik jako největší umělci, ale je to příjemné. Máme i oddané fanoušky, kteří si desku raději koupí, než aby si ji stáhli zadarmo.
S krizí hudebního byznysu by člověk čekal, že vzniknou nové nezávislé labely a odrazí se to na kvalitě nové hudby. To se ale nějak neděje…
Je spousta nových společností v různých částech světa. Protože tu je spousta lidí, kteří jsou schopni nahrávku natočit, a spousta těch, co mají nahrávací zařízení. Za pár dolarů si koupíte zařízení, které je tisíckrát lepší, než na kterém nahrávali The Beatles. Jediné, co vám chybí, jsou písničky a schopnost je podat. A protože dnes dokážou ve studiu kohokoliv upravit tak, že zpívá čistě, zatímco dřív jsi prostě musel umět zpívat, už to není o talentu, ale jen o tom, kolik lidí tě sleduje na Instagramu.
A všechna hudba dnes zní stejně, respektive podobně…
Je homogenizovaná. Zatímco dřív jsi musel na něco umět hrát a musel jsi do hudby přinést něco svého, čím jsi byl jedinečný. To platilo těch sedmdesát let, kdy elektrická kytara vládla světu. Jenže tahle doba je podle mne pryč. Ani my už dnes nepřicházíme s ničím novým a jen se obracíme do minulosti, jen to minulé hrajeme trochu jinak. A celá idea kapely je dnes pryč díky DJům. I kdybys měl třeba skupinu, budeš tam mít bubeníka, klávesáka a někoho s Macbookem a do toho zpěváka. Všichni znějí jako demonahrávka Briana Ena.
Kompletní rozhovor je součástí dubnového čísla magazínu Rock&All.
Text: Marcel Anders, překlad: Michal Janeček
Loading...
