Pokud by nezasáhly vyšší síly, o BARONESS z města Savannah v americké Georgii jsme dnes mohli psát už jen vzpomínky. Nicméně rockový Bůh si přál, aby všech devět členů posádky tourbusu přežilo desetimetrový pád z viaduktu poblíž anglického města Bath v srpnu roku 2012. Kapela si prošla nejhorším obdobím ve své historii, bolestivou rekonvalescencí a pochopitelným odchodem dvou členů.
Štěstí sice není vhodné pokoušet podruhé, ale frontman John Dyer Baizley, který nám poskytl rozhovor, se společně s kytaristou Peterem Adamsem rozhodli posunout jak skupinu, tak své osobní životy na další úroveň. V našem povídání jsme se tak kromě nových životních sílů, specifičnosti scény města Savannah nebo Alfonse Muchy zaměřili i na nejnovější desku vydanou pod názvem Purple. Tu Baroness již ve čtvrtek 17. března představí v pražském Lucerna Music Baru.
Čím si vysvětluješ jedinečnost sludgemetalové a stonerrockové komunity ve Spojených státech? Třeba ve městě Savannah se musí dít něco hrozně divného…
(smích) Naše země je tak gigantická, že by se jen málokdo odvážil nazvat se americkou kapelou. Tedy až na ty, kterým se to hodí. Je to velice rozmanitý prostor a nevím, jak je to v jiných městech, ale Savannah má velice specifické geografické umístění. V okolí není žádné velké město, a proto jsme vždy byli ošizeni o hudební giganty, kteří byli zrovna na turné po velkých městech. Byli jsme proto donuceni si vytvořit vlastní hudební komunitu, která měla uspokojovat primárně naše potřeby. Jsme nechutně daleko od nějaké pořádné dálnice a zároveň jsme neměli odpovídající klub, kde bychom mohli hrát pro ideálních patnáct set lidí. Mohl sis vybrat jen místo pro sto padesát, anebo pro pět tisíc. Hodně lidí se nám proto vyhýbalo a my jsme se museli spíš motivovat navzájem. Chyběly nám hlavně inspirace zvenčí a informace, co je zrovna v módě a jaké kapely jsou ve středu zájmu. Bylo to všechno na nás samotných a zároveň musím uznat, že hodně z nás mělo velké štěstí.
Jakmile se vám začalo dařit, inspirace jste nasávali ze všech směrů. Vnímáš i ty, že se během vývoje přimíchaly do vašeho projevu i ingredience jako je britský indie rock a post punk? Zároveň jsou tu i dva noví členové, z nichž jeden má blízko k jazzu…
Fungujeme víceméně stejně od začátku naší kariéry v tom smyslu, že se nikdy nesnažíme definovat, odkud nový impuls přišel. Nehrajeme ani rock, ani jazz nebo cokoliv jiného, protože hrajeme všechno dohromady. Souhlasím, že tam je indie rock a post punk, ale zároveň tam je i hardcore nebo metal. Je to právě úplně jedno, protože se všechno v naší hudbě nakonec spojí. Ničím se nelimitujeme a jediné, co nás dokáže kontrolovat, je naše spokojenost. Pokud bychom pocítili, že děláme něco nepřirozeného, hned bychom toho nechali. Jde jen o to, abychom to byli my, což samozřejmě vyžaduje, abychom si vypůjčovali inspirace na různých místech. Třeba i ve složitých žánrech, které nemusí na první dojem fungovat ve spojení s námi, jako třeba jazz. Mít v kapele basáka, který rozumí jazzu, je super, protože je to nový kreativní impuls. Stejně tak náš bubeník hrál v kapele, rovněž ze Savannah, která hrála post rock. Inspirace jsou tedy neomezené.
Přesto to musela být významná změna při tvorbě, mít dva nové členy, ne?
Během těch třinácti let jsme nenašli osvědčený způsob psaní muziky. Když s něčím začneme a líbí se nám to, jednoduše se toho držíme dál. V případě téhle desky jsme se museli naučit skládat s dvěma novými muzikanty. Když nám to šlo, vznikla z toho píseň. Když ne, radši jsme zkoušeli, co nám spolu půjde a co ne. Je to dlouhodobý proces. Zároveň jsme už dlouho neměli možnost se spolu zavřít ve zkušebně na pár hodin. Abych byl upřímný, aktuálně žiju ve Filadelfii. Oba nováčci Nick a Sebastian jsou v New Yorku a kytarista Pete ve Virginii. Jsme od sebe dvě až šest hodin a proto věci skládáme, zkoušíme, nahráváme a mícháme postupně. Hodně často si navíc musíme názory a nápady vyměňovat online.
Pořád mám v živé paměti, jak jsem se dozvěděl o vaší nehodě. Ovlivnila tě ta zkušenost i v tom smyslu, že ses začal věnovat něčemu novému a řekl sis cosi ve smyslu „Mám velké štěstí, že jsem naživu, a chci v životě pokořit i další mety!“?
Motivace je slabé slovo. My jsme byli donuceni uvažovat nad našimi životy jinak! Důsledky byly strašné a do konce života budu cítit chronickou bolest, hlavně v ruce, která to schytala nejvíc. Není proto prostor nad čímkoliv uvažovat. Já se musím posunovat dál, a tak to má každý z nás. Měli jsme obrovské štěstí a je proto naší povinností si to požehnání zasloužit a makat na sobě. Ne ve smyslu, že se pokusíme dostat na úroveň před nehodou, ale ještě mnohem dál. Když si řekneme, že se chceme zlepšit jako kapela, je to náš cíl, přestože jsou před námi obrovské překážky. Celá tahle zkušenost změnila můj pohled na svět. Především v tom, že se všechny moje dosavadní domněnky potvrdily. Všechno, nad čímž jsem dříve váhal, jsem se rozhodl vyřešit a rozhodnout. Zároveň jsem si ještě více potvrdil, jak je pro mě psaní hudby důležité.
Od té doby jste už několikrát vyrazili na turné. Existují nějaké možnosti, jak se podobnému incidentu lépe vyvarovat?
Tak především si pronajmout pořádný autobus. Ten, ve kterém jsme se zřítili, byl už dost starý, a to byla taky jedna z hlavních příčin nehody. Na druhou stranu se tohle mohlo přihodit v jakémkoliv autobusu na jakékoliv cestě. Některým věcem se prostě nedá zabránit. Stejným autobusem jsme jezdili přes dva měsíce, bez jakýchkoliv problémů, takže asi nejde moc ovlivnit, že máš najednou hroznou smůlu.
Kompletní rozhovor byl součástí prosincového čísla magazínu ROCK&ALL, které můžete pořídit ZDE.
Dan Sywala
Loading...
