ZOLA JESUS

Nika Danilova zraje jako víno. Tam, kde ještě před pěti roky schovávala své emoce do lo-fi elektronických zábalů a svůj hlas maskovala řadou efektů, dnes útočí na posluchače údernou elektronikou s až dubstepovým podtónem, vedle toho jí zdatně pomáhají akustické perkuse a smyčcové těleso. Navíc její operně školený hlas má konečně odvahu rozletět se v neoklasicky orientovaných kompozicích do prostoru a suverénně ho pro sebe (a následně i pro fanoušky) uchopit. Okovi je ale deska kontrastů. Vedle momentů, které vás intenzitou přitlačí ke zdi, na albu najdeme také řadu tichých zátočin, kde zůstává Ničin hlas o samotě, nebo je pouze niterně doprovázen jedním nástrojem. Autorka jakoby testovala, kam až je schopná s vizí, kterou spěšně narýsovala na konci minulé dekády, dojít. Zatímco předchozí nahrávka byla jedním kompaktním monolitem, sonickým putováním skrze tajgu, letošní následovník je i přes základní styčné body nečekaně barevnou mozaikou. Návratem k labelu Sacred Bones Danilova viditelně pookřála, získala sebevědomí, a jako zkušený tenista na albu mění rytmus hry podle vlastní potřeby. A kolekci to ve výsledku nesmírně sluší.

Pavel Zelinka

0