ŽAMBOŠI

Poté, co vsetínští Žamboši dobyli minulým albem Pól nedostupnosti, jejich aktuální počin Louvre otevírá po třech letech širší paletu nálad a zvukových barev: vždyť také leitmotiv titulní písně představuje proklamace „láska je Gauguin, touha je Dalí, volnost je Cézanne a pravda je Goya“. Kontinuitu jinak opět formálně udržuje výtvarný minisalón s akvarely valašského všeuměla Františka Segrada, který spojuje titulky všech čtyř dosavadních řadovek. Kolekce třinácti skladeb Jana Žambocha (jen s hudbou v „akordeonovém“ valčíku Verdun vypomohla Stanislava Žambochová) je kompaktním celkem, kde oproti minulému, ryze akustickému albu pomáhá zčásti elektrifikovaný instrumentář vybalancovat tíživější vyznění některých textů, které se dotýkají válek (Verdun, Obrazy z Osjeku), domácího násilí (Hanina káva je rozlitá), ale i různých forem lásky, která jde ruku v ruce se smrtí (V šeravých pěšinách, Málem bych zapomněl). Klíčem k různým zámkům může být nejrockovější Hledali, zpívaná jen zdánlivě odosobněně ve třetích osobách (… a už dlouho jsem neviděla tvůj úsměv, prosím, ať tě ta temnota nepohltí…). Vedle základního tria tak získává na významu trojice muzikantů, které si jinak spojujeme s rockovými skupinami Ladě, Buty či Mňága a Žďorp, jmenovité elektrický kytarista Petr Uvíra, basák (a zvukař studia „V“) Petr Vavřík a bubeník Marcel Gabriel. Což samozřejmě nesnižuje podíl dalších hostů, z nichž jmenujme třeba kytaristu Norbiho Kovácse a tubistu Alexandra Kunerta v jazzůvce Dým.

Louvre je deska, která s opakovanými poslechy zalézá víc a víc pod kůži, přislovečnou výjimkou může být (alespoň pro mě) jen úvodní Poustevnická, textařský rébus, v jehož složitých metaforách se míhají první vesmírný turista Dennis Tito, rychlovlak Peking-Homgkong nebo Tararingapatam, zapadlá varta kdesi v jižní Barmě, kterou si kdysi vypůjčili páni režiséři Svitáček a Roháč do komedie Uspořená libra. Vlastní hudební produkci, pod kterou jsou svorně podepsáni všichni Žamboši, umocňuje zvuk zlínského „Véčka“, což je však už dlouho víceméně axiom (tvrzení, které předem pokládáme za platné a tudíž se nedokazuje). V polemické Sílu! sice Jan Žamboch vypočítává „poslední dobou jsem patetický, chybí mi Krylovy texty, chybí mi Pepa Streichl a chybí mi Filip Topol“, ale slyšitelně postačí, když se spolehne na sebe a svou družinu. Tohle krásné album nepotřebuje na folkovou orbitu výpomoc třetího žánrového Anděla a už vůbec ne téhle opožděné recenze.

4,5/5

Pavel Víšek

0