XAVIER BAUMAXA

Zapomeňte na vše, co dosud Xavier Baumaxa udělal. Protože až si pustíte jeho nové album, s vysokou pravděpodobností se dostaví šok. Zda příjemný, nebo naopak, to už je, když použiju slova klasika (Škvoreckého), samozřejmě podle vkusu každého soudruha. Nicméně i kdyby vás první poslech vyděsil, dejte nahrávce druhou nebo i další šanci. Třeba původně zamítavý postoj k ní změníte – a pro někoho se dokonce může stát takzvaně návykovou záležitostí.

Jinými slovy, žádný folk ani cokoliv z něj více či méně vycházejícího se tu nekoná. Pod pomyslnou kuratelou Jana Čechtického (Ohm Square) a spolukuratelou Miroslava Lacka (mj. klávesák Baumaxovy koncertní kapely, ale také člen Melody Makers Ondřeje Havelky) se jeden z nejosobitějších tuzemských písničkářů nového milénia vydal do jím dosud téměř neprobádaných vod všelijaké elektronické hudby. Kytara většinou takříkajíc stojí na hanbě a prim hrají samply, beaty, syntezátory a programování.

V podstatě jedinou výjimkou, kde se nemusíte prodírat houštinou elektro zvuků, je až předposlední položka desky, hodně jazzově laděná píseň Půjdu do Globusu. Zato třeba Housenka je hudebně v podstatě čistý experiment… Ve skladbě Kokotko si Baumaxa opět pohrává se slovenštinou, přímo v ní exceluje bleskurychlým rapováním a se suverénností a oprávněnou drzostí sobě vlastní hází rukavici všem hiphopovým interpretům. To ale neznamená, že by celková posluchačsky hodně náročná koncepce alba nepřipouštěla i melodicky vstřícnější, ba občas vyloženě chytlavé momenty, což dokládá především díky elektrické kytaře úderná, přitom jednoznačně hitová písnička Těbůh.

Co se naopak u Xaviho nemění, je – a pochopitelně to nutno kvitovat – jeho v nejmenším neutuchující mimořádně vyvinutý smysl pro vtipnost (míněno opravdovou vtipnost, nikoliv křečovitě vypocenou rádoby zábavnost!), nadsázku a nekonvenčnost v textech. Ona typicky baumaxovská jízlivost, ironie a sarkasmus (zde ztělesněná zejména již zmíněnou Půjdu do Globusu), zacházení až na úplnou hranu absurdity (Tomáš, Housenka) a půvabné hrátky s jazykem (nejen českým), jeho zvukomalebností a všemožnými slovními hříčkami jsou zkrátka mocné zbraně, jimiž písničkář znovu roztřískal na maděru možné obavy, že jednou už mu ten humor musí dojít. Kdepak, nedošel – tu imaginární studnici nápadů jen znovu prohloubil, klobouk dolů! Když ale hned v úvodní písničce Rumadam zpívá „Jinám, jinám se dži hádat / dži se hádat jinám, ne k nám / Burkina Faso, burky nafasovat… Tady se musí i sláma bát / z bot čouhat / tady se hnusí fanatikům den se nerouhat…“, není to ani trochu jen obyčejná sranda. Z téhle legrace vás zamrazí… a ještě víc když hned v následujícím převážně německy zpívaném Fašíkovi vyrukuje s další geniální narážkou, refrénem „Fašíku, tak ty jsi jedinácek“.

Vyloženě vážnou polohu, kterou Baumaxa také ovládá (nejlepším případem budiž odzbrojujícím způsobem posmutnělé a v pravém smyslu nádherné Dvě labutě z šest let starého alba Piano), jen s ní poměrně šetří, na F!ascu ztělesňuje pouze zasmušilý Splín, hudebně až lehce industriální song. Na druhou stranu se ovšem dočkáte téměř neuvěřitelné parodie ruštiny a prezidenta Miloše Zemana. Z písně Bapaн (čti Varan), která se tu objevuje hned ve dvou verzích (v té druhé je text „simultánně tlumočen“ do češtiny), téměř čurám smíchy, s prominutím. A propos, pokud by někdo chtěl Baumaxovi vyčítat, že to je laciné a jánevímco, měl by si uvědomit, že on se s podobnými věcmi nikdy nemazal a podobně parodoval už Václava Havla ještě za jeho života na EP … a ten Clintn, on mi hýkal. Takže asi tak.

4/5

Petr Korál

0