THE ROCKLES

Plzeňské těleso The Rockles funguje – pravda, s několika různě dlouhými přestávkami – už od začátku 90. let. Vydalo demokazety Ó, ne (1994) a Děkujeme (1995) a také CD-R Gramofonová deska (2000, natočeno ovšem již 1997), nicméně za takříkajíc plnohodnotný debut by se možná mělo považovat až tohle loňské cédéčko. To vedle nových věcí obsahuje i materiál, který vznikal v letech 2005-2006 a dokonce už v období 1992-1996.

The Rockles byli a jsou kytarovka, ale nikoliv v duchu rozvazbených a různě experimentujících indie shoegazers – spíš takový umírněný (pop) rock, přičemž tu škatulku nemyslím nijak pohrdlivě. Stavěli a stavějí hlavně na melodických nápadech, třebaže když je pámbu naděloval, ne úplně vždy na ně stáli v té správné frontě. Ale celkově by se dalo říci, že ano, o čemž svědčí zejména hitíky Dobrý den (obdařený hravým textem), Podzemí pod zemí (tenhle popěvek by se mohl zamlouvat i těm, co měli rádi Helmutovu stříkačku a podobné formace, případně dnešním posluchačům Vypsané fixy či UDG) nebo už zmíněné „prehistorické vykopávky“ – přímočaře bezelstný Lov na moji duši a téměř punkově řízné Láska je jako písnička a Naštěstí. Působí sice dost naivně, zároveň z nich však dýchne veskrze příjemná „mladická svěžest“, jejíž kouzlo onu jistou neobratnost ve finále přebije.

Autor recenze má každopádně neodbytný pocit, že tahle zpěvná a přímočaře chytlavá poloha kapele sluší o něco víc než ta zasmušilejší a melancholičtější, které taky holduje. Úhrnem tu rozhodně nehledejte bůhvíjak objevitelské hudební „vrty“ a strhující uměleckou exhibici – jsou to „jenom“ písničky. Takové, jež lze pomyslně celkem snadno pozřít a nemusíte se obávat nějakých zažívacích obtíží.

PETR KORÁL

0