TARA FUKI

Duo Tara Fuki si připomnělo letošní jubileum novinkou Motyle. Jestliže nahrávky z první dekády, jež následovaly po debutu Piosenki do snu (2001), ovlivnily experimenty s elektronikou i vyšší četnost hostů, na mladších deskách Sens (2010) a Winna (2014) se Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz vrátily k dialogu svých violoncell a hlasů. To do značné míry platí také pro šesté album Motyle, byť pro nadpoloviční většinu z deseti původních skladeb dámy přibraly do muzikantské party ještě hráče na bicí nástroje Miloše Dvořáčka jako jediného hosta.

Perkuse nejsou v diskografii Tara Fuki překvapením, stačí připomenout namátkou darbuku, činelům příbuzný hang i bicí na „trojce“ Auris (2007), ale tam jen sporadicky přispívaly k barevnějším aranžmá. Přínosem je především empatická, téměř melodická hra Miloše Dvořáčka (v minulosti spolupracoval mj. s Ivou Bittovou i Dagmar Voňkovou), který ke svým „melodickým“ bicím připojil ještě laděnou kalimbu, zvanou „palcové piano“, užívanou v Africe běžně coby doprovod ke zpívání. Perkuse vesměs zahušťují rytmický puls violoncell, ale rozsáhlejší finálové Samoty posouvají skoro na doslech alternativního rocku.

Texty v měkčí zvukomalebnější polštině nadále převažují, ale poprvé je výrazněji (= třikrát) zastoupena čeština, a sice hned v úvodní (též singlové) Kdyby, která je zhudebněnou básní Tomáše Tajchnera, ale rozměr moderní poezie mají i texty dalších skladeb Dlouhý pád a Samoty. Křehký hudební biotop Tara Fuki posluchači důvěrně znají, ale album působí v detailech oproti starším deskám vyzráleji. Nahrávky i mix alba vznikly opět v Chyškově studiu Cyberbaobab, ale nelze přeslechnout, že jako producentka je pod ním podepsána Dorota Barová, jež má v portfoliu z poslední doby nejen vlastní sólovku Iluzja, ale (zčásti) i filigránské album Karla Vepřeka Blázen jsem ve své vsi (obě 2018). Vizuální ochrannou známkou novinky Motyle zůstává obal Marcela Bárty.

4,5/5

Pavel Víšek

0