SPS

Rubrika:  Recenze, publikováno: 22.03.2021
SPS

Titul: Adios, kamarádi pankáči

Vydavatel: SPS RECORDS

Total time: 30:16

Žánr: PUNK ROCK

Hodnocení alba

Je to už skoro deset let, co pražští SPS začali průběžně natáčet jen singly a tvrdili, že doba albům nepřeje a žádné už nejspíš neudělají. Nakonec s ním vyrukovali, ale šlo vlastně o kolekci všeho, co za několik roků pořídili, jak naznačoval už všeříkající název Singly 2012–2018. S regulérní kompletně novou dlouhohrající deskou vzniklou „tradičním“ způsobem už se v jejich případě nejspíš nepočítalo. A hle, koncem loňského roku vyšla! Je však pravděpodobně, apoň dle slov členů kapely, zřejmě opravdu poslední.

SPS v podstatě celou svoji více než třicetiletou dráhu hrají pořád to samé. Nemyslím to nikterak negativně, protože to, čemu se věnují, dělají až na výjimky dobře. Chci tím vyjádřit něco jiného, totiž že repertoár skupiny odjakživa tvoří dvě základní množiny písní: a) ostrý a nesmlouvavě nabroušený punk takříkajíc druhé, osmdesátkové generace, ovlivněný zejména The Exploited a podobnými britskými spolky, b) popěvky taktéž punkové, leč uvolněnější, melodičtější a chytlavější, což nutně nemusí být sprosté slovo. A nejinak je tomu i tady. Ony nářezovky (které jsou ovšem také chytlavé!) ztělesňují především Vršovickej voříšek, Za krále nebo Černobílá nevěsta, zatímco jako asi největší potenciální nové hitůvky se jeví písně Adios, Pro Páska a Velký bratr, přičemž v té posledně zmíněné nikoliv jen na efektní okrasu hostuje akordeonistka Tří sester Supice. Jasně, jsou tu i méně výrazné songy, ale nacházejí se v menšině, a o to jde. Eliminovat „vatu“ na minimum se totiž řadě jiných veteránských spolků netoliko v punkrockové sféře moc nedaří.

Jinými slovy, celou půlhodinu se sice pomyslně jede po známých a dopředu celkem očekávaných hudebních trasách, jenže právě tak je to v tomto případě v pořádku. Tady asi nikdo nečeká nějakou modernu, ostatně čert ví, jak by to dopadlo… Jistou novinkou v kontextu tvorby SPS je snad jen to, že, zjednodušeně řečeno, zcela vymizely takříkajíc otevřeně politické naštvané texty. Namísto toho tu máme co do činění se spíše obecnějšímí tématy jako jsou globalizace, šmírování všudypřítomnými kamerami atd., avšak nechybějí ani písničky jaksi osobnější. V obligátně chraplavém podání kytaristy a charismatického frontmana Zdeňka Růžičky vlastně všechno, co posluchačům sděluje, zní důvěryhodně. Jeho projev je prostě stěžejním poznávacím znamením souboru, i když sólově občas zpívá i baskytarista Skleník a nepůsobí to nijak nepatřičně.

Co z toho všeho plyne? Pokud má tenhle počin zůstat posledním zářezem v řadové diskografii SPS, jedná se o rozlučku povedenou a důstojnou. Jsem upřímně zvědav, zda se některé skladby – a případně které konkrétně – v jejich repertoáru uchytí trvaleji. Protože adepti tu rozhodně jsou, a ne že ne. Tak tedy adios, kamarádi pankáči se sníženou pracovní schopností, bylo mi potěšením poslouchat v podstatě všechny vaše desky, tuto nevyjímaje.

3,5/5

Petr Korál

(Navštíveno 310krát, z toho 1krát dnes)
0