PHONETIX

Phonetix jsou obdivuhodní vytrvalci. Vždyť své první demo Ostrov nadějí natočili už v roce 1992, nikdy se nerozpadli (tedy pokud jsou moje informace správné) a navíc nadále zůstávají více či méně věrní stejné muzice, s níž kdysi začínali. To znamená potemnělému, přitom však pořád dostatečně chytlavému „novoromantickému“ popu. V dáli lze stále spatřit lehký inspirační odlesk Oceánu, případně některých legendárních syntezátorových spolků ze zahraničí (viz třeba kraftwerkovsky úderná skladba Star Track), ale proč ne: inspirace a spříznění není totéž co napodobování, natož vykrádání. K tomu se Hynek H. Christian, zpěvák, muzikant a ústřední postava souboru i po stránce autorské, nikdy neuchýlil.

Vesmírno ovšem nejsou jen klávesové a programátorské „orgie“, neboť sound Phonetixu tu většinou žádoucím způsobem obohacuje a dotváří i rockově znějící kytara. V písních Modli se za úsvit a Ďábel nikdy nespí má dokonce téměř určující roli a zní to velice dobře, zejména tedy ta druhá jmenovaná. Samozřejmě, že úhrnem tohle digitální album neobjevuje zhola nic nového pod hudebním sluncem. Ale s tím se předem počítá. Podstatné je, že Phonetix je stylový (včetně občas poněkud naivně působících textů) a v tom svém ranku poměrně přesvědčivý, třebaže Christian pěvecky nejednou balancuje na samé intonační hraně a sem tam možná už dokonce padá za ni… Jo, abych nezapomněl: Akutní zástava duše je melodicky nádherná hitovka!

PETR KORÁL

0