PAUL SIMON

Paul Simon přestal skládat a těsně před koncem turné na rozloučenou (ti, co ho na něm slyšeli, tvrdí, že tak dobře už dlouho nezpíval) se loučí 14. sólovým albem, sestaveným z „již užitého materiálu“, písní kdysi vydaných v jiné podobě. Změněná aranžmá jsou většinou úspornější. Hostují muzikanti mnohokrát vyzkoušení jako Steve Gadd i méně obvyklí (John Patitucci, Bill Frisell či Jack DeJohnette). Nejedná se o žádnou „účelovku“ prodat již prodané, ale o současný pohled. Z You’re The One (2000), ktere Simon považuje za své nejvíc přehlížené album, se vrátil hned ke čtyřem skladbám. Jen akustická kytara a saxofon mu stačí v nyní trochu „stingovské“ The Teacher. Typicky „simonovsky“ a současně dixielandově zní orwellovská satira Pigs, Sheep And Wolves v aranžmá s trubkou Wyntona Marsalise. Jemná Love je pojata lehce bluesově. Na více než sedm minut protáhl Darling Lorraine, v níž vedle Frisellovy kytary slyšíte i původní již zesnulého Vincenta Nguiniho. Z aranžmá Can’t Run But na albu The Rhythm Of The Saints plném různých perkusí vytvořil Bryce Dessner (The National) za pomoci dechově/smyčcového sextetu yMusic úplně jinou, ale spřízněnou nádheru. Blues s perlivým klavírem One Man’s Ceiling Is Another Man’s Floor se vrací až k desce There Goes Rhymin’ Simon. Je o domácím násilí a luskáním prsty hostuje manželka Edie Brickell – že by náznak sebekritiky? Název albu dal text komorně jazzové záležitosti s klavírem a trubkou s dusítkem How The Heart Approaches What It Yearns, původně z One Trick Pony. Decentní a vkusné loučení.

4/5

Petr Nožička

0