OCEÁN

Tak především: Ve smíru je důkazem, že comeback Oceánu není jen ždímáním zbytků slavné minulosti. Tahle deska představuje důstojný albový návrat dávno „odepsané“ skupiny, třebaže si ho mnozí bez Petra Muka a nově i bez Dušana Vozáryho neuměli představit. Všechny skladby jsou jasně oceánovské (včetně jako vždy poetických, sytě metaforických textů Petra Honse), jako kdyby byly napsány někdy na přelomu 80. a 90. let, aniž by ale působily coby laciné neinvenční retro. Nemáte-li předsudky, snadno přivyknete i suverénnímu, byť od Mukova projevu zákonitě odlišnému zpěvu Jitky Charvátové. Především svou atmosférou podmanivé a vzdor obligátní potemnělosti chytlavé písně Půlměsíc, Dorianův obraz, Po hlase a podle chůze nebo jedním slovem znamenitý Odlesk tvůj by se neztratily ani v repertoáru původního Oceánu. Pro mne osobně je však vrcholem alba skladba, v níž se soubor až tak nedrží novoromanticky syntezátorového mustru a naznačuje možnou novou vývojovou cestu – totiž rockově úderný song Dante s výraznou rolí kytary, která jinak na nahrávce většinou jen nenápadně sekunduje. Nebo spíš cestu staronovou? Vzpomeňte na původní verzi slavné Ráchel…

Petr Korál

0