NICKELBACK

Kanadská čtveřice nepatří k notoricky známým jménům náhodou a na přelomu milénia si zažila utěšené období, kdy na několika deskách bodovala autentickou rockovou, chcete-li post-grungeovou silou. Později se „Kroegerovic klan“ stále úspěšněji probourával do mainstreamu, přímo úměrně tomuto pokroku se ale rozmělňovala identita a smysl samotné muziky… Karikující posměšky dehonestující kapelu často až na úroveň pouťových šašků nejsou zdaleka otázkou posledních let a slabé desky No Fixed Address. A přestože nic není tak horké, jak se může někdy zdát, poslech Nickelback je opravdu zvláštní zážitek. Dokonce i ve chvíli, kdy se Chad & spol. rozhodnou zamířit ke kořenům a natočit album s ostřejším kytarovým zvukem. Nedá se říct, že by šlo o lež, záměr se podařilo (do jisté míry) naplnit, technické a řemeslné parametry si můžeme pochvalně odškrtnout. Pořád to ale hraje jakoby do zdi, prázdné skořápky songů mechanicky plynou, místo emocí přemýšlíte o přetvářce a sterilitě. Souhlasit nebudou věrní fanoušci, kterých je pořád relativně dost na to, aby se Chad Kroeger v souladu se zlidovělým bonmotem mohl všem kritikům smát celou cestu do banky. Nickelback ovšem, ač na to zdaleka nemají věk, znějí jako parta dožívajících údržbářů.

Michal Husák

0