MUCHA

Po vydařených albech Slovácká Epopej (2013) a Josefene (2014) natočila Nikola Mucha se svou kapelou tradičně ostré písně, které však nejsou tak feministicky vyhraněné. Ne že bychom to, pánové, od kontroverzní dámy, která nemá daleko k trefným vulgarismům, neschytali v písních Pan Píča nebo Matka. Ale autorka známá svým nesmlouvavým a nevybíravým popisem okolního světa tentokrát v titulní písni střílí do vlastních (ženských) řad, a také se tentokrát obula i do slovenského popu parodovaného ve skladbě Láska nebo do povrchnosti módních trendů (Hipster). Skvěle hrající kapela v sestavě Petr Zavadil (kytara), Ondřej Kyas (baskytara) a Štěpán Svoboda (bicí) si s frontmankou všímají i muzikantských kolegů. V dobrém (a za jejich osobní účasti) si utahují z Roberta Kodyma a Davida Kollera (Robert a David), originálním způsobem pak ve skladbě Kurt Cobain vzpomínají na zesnulé interprety. Dojde třeba na Filipa Topola, Janis Joplin nebo „Džambulku“. Vše vyvrcholí závěrečnou Je mi to brácha na melodii Podvodu Jana Nedvěda, ve které nechybí praskání umělého ohně. Tohle fakt musíte slyšet! Pokud od umění očekáváte chytrou provokaci podloženou jasným vlastním názorem, jste v případě této desky na správném místě.

Roman Jireš (ČTK)

0