MOTÖRHEAD

MOTÖRHEAD oslavili čtyřicet let své existence vydáním další studiové nahrávky, v pořadí již dvaadvacáté. Vzhledem ke svému věku a pozici už tvoření a pořizování nového materiálu v podstatě nemají zapotřebí, přesto tak nadále s téměř přesnou pravidelností činí. Musím se však přiznat, že zhruba od alba Hammered mi všechny další produkty z Lemmyho dílny lehce splývají. To ale neznamená, že by snad šlo o vyloženě špatná alba, zejména pak o předchozím počinu Aftershock nelze říci křivého slova. Kvalitní produkce, typický podpis Motörhead, energie, všechny tyto atributy desky jako The World Is Yours nebo Kiss Of Death mají, jen tam chybí krapet invence či závan něčeho svěžího.

Sem tam se objeví i nějaká ta hitovka na první dobrou, ale těch je jako šafránu. Ono tu podobnost bude mít na svědomí do jisté míry i fakt, že od alba Inferno z roku 2004 spolupracují výhradně s producentem Cameronem Webbem. Všichni dobře ví, že s Lemmyho zdravím to už delší dobu nevypadá nejlíp a po posledních nepříjemných komplikacích a několika nedávno zrušených vystoupeních, můžou být tuzemští fanoušci rádi, že mohli letos v červenci legendu spatřit v celkem obstojné formě v Plzni.

Nikdo tak zřejmě nečekal, že by na novince Bad Magic měla Lemmyho parta vykouzlit něco zázračného, i přesto má album v sobě cosi pozitivního a příjemného. Úvodním výkřikem Victory Or Die (Vítězství nebo smrt) jako by nám Lemmy zvěstoval svou neskonalou touhu po životě a zároveň tak otvírá jednu z nejlepších skladeb alba. Svižné tempo, šikovný kytarový riff a frontmanův překvapivě silný hlas. Rychlá jízda pokračuje s Thunder & Lightning. Nezpomalujeme, máme zpoždění. Kytarový velikán Phil Campbell a drtič Mikkey Dee jsou úžasní. Se vší úctou k mistru Kilmisterovi, jsou to právě tito dva, kdo udržuje stroj zvaný Motörhead pohromadě a stále schopný jízdy.

Z průměru vyčnívá tvrdší, rytmicky proměnlivá Shoot Out All Of Your Lights, jež může jemně evokovat starší skladbu Sacrifice ze stejnojmenného alba z roku 1995. Nadějnou The Devil se šlapající slokou trochu kazí nudný a nepříliš nápaditý refrén. Podobně jsou na tom i skladby Evil Eye a Choking On Your Screams. I přes pozitivní ohlasy fanoušků není nijak objevná ani Electricity, která byla sice nasazena jako singl, ale působí až příliš předvídatelně. Chuť však zpraví Teach Them How To Bleed, kde řádí Campbellovy kytary a svůj prostor dostane i Lemmyho nezaměnitelný Rickenbacker. V souboji BEATLES vs. ROLLING STONES u Lemmyho vždy na plné čáře vítězí Beatles. Stejně si ale na úplný závěr alba vybral skladbu „maminčiných mazánků“, jak sám jednou nejdéle hrající kapelu na světě označil. Nutno dodat, že Sympathy For The Devil se v jejich podání s hostujícím Brianem Mayem náramně povedla, mnohem víc než přeplácaná verze, kterou před lety natočili GUNS N‘ ROSES.

Potvrdí-li se domněnky, že jde o poslední album kapely vůbec, pak je to opravdu důstojná tečka za více než padesátiletou kariérou Iana Frasera Kilmistera. Modleme se za Lemmyho zdraví, ať to chlapík ještě pár let vydrží a potěší své fanoušky nejen ze studia, ale i z koncertních pódií.

Petr Adamík

0