METALLICA

Rubrika:  Recenze, publikováno: 21.11.2016
METALLICA

Titul: Hardwired... To Self-Destruct

Vydavatel: BLACKENED/UNIVERSAL MUSIC

Total time: 37:13 & 40:16

Žánr: (thrash) metal

Hodnocení alba

 

Ale jo, přátelé, ono to nakonec půjde… Monotónně rubající pilotní singl Hardwired moc pozitivní práce pro album nenadělal. (Refrén po nás radši nechtějte, ale koukněte, jaký jsme pořád ještě drsňáci!) Přitom jde o jediný song s chvályhodně štíhlou stopáží a hned první poslech kompletu nemilosrdně potvrzuje tušené: chtělo by to ostré nůžky a kompozice, v průměru přerostlé k sedmi minutám, pokrátit – zvláště pak v nadužívaných, dokola omílaných středních tempech.

Kvůli tomu vzniká (často zbytečně) rozpačitý dojem, kdy posluchač tuší „cosi přicházet“, už už pomyslně natahuje ruku a těší se, jak skladba exploduje v masivním vrcholu, ale nic takového se nekoná a dlouze budované napětí se znovu rozmělňuje do ztracena.

Ovšem je třeba zároveň nepřehlížet pozitiva. Navzdory výhradám ke stopáži má prakticky každá skladba zdravé jádro a nabízí alespoň něco zajímavého. Zvuk nahrávky působí sympaticky přirozeným dojmem, což je u soudobé Metalliky samo o sobě hodno ocenění.

Jak přicházejí další skladby, tvoří se celkový obraz mozaiky či koláže různých období; např. v Now That We’re Dead silně rezonují ozvěny alb Load a Reload, což není etapa, ke které bych čekal, že se bude chtít kapela ještě vracet. A brouzdáním vlastní minulostí to nekončí, dosti citelné jsou odkazy na hardrockové či klasicky heavymetalové kořeny.

Samozřejmě se nelze vyhnout odpovědi na nepříjemnou otázku, jestli je vůbec něco k oslavování na tom, že kapela takové šarže a možností po osmi letech příprav (dejme tomu lehce nadprůměrně) „převypráví“ formou švédského stolu osvědčené finty z minulosti.

Musíme se ale držet reality a uvědomit si, s čím srovnáváme. Přeceňovaná předchozí deska Death Magnetic potěšila vyprahlé fanoušky už jen tím, že po experimentální (pozoruhodné, autenticky výbušné, ale obecně odmítnuté) St. Anger obnovila tradičnější nasměrování. Přitom po skladatelské stránce šlo podle mého názoru o mistrovství světa v bloudění slepými uličkami.

V tomto světle Hardwired… To Self-Destruct působí jako příjemné osvěžení – pokud se tedy příliš nezdržíme u poněkud zplanělé střední fáze alba, která asi nejzřetelněji navazuje na předchozí řadovku a nejvíc zavání rozvleklou nudou. Potěší naopak zjištění, že závěr dvojalba je opět minimálně tak silný jako jeho první třetina. Punkově uhánějící thrash’n’roll Spit Out The Bone je pak dost možná vrcholným číslem celého představení.

Nejproblematičtější je bohužel srovnání napříč scénou. Jak pravidelně zmiňujeme, thrashmetalová branže v poslední době produkuje jeden těžký kalibr za druhým a současná Metallika se většině těch nejlepších jednoduše nemůže rovnat invencí, vyzařovanou energií, ani technickým provedením. A nelze všechno svádět na Larse Ulricha, ačkoliv jeho jednorozměrná hra na novince vyniká povážlivěji, než bývalo zvykem.

Tak či onak Hardwired… To Self-Destruct zanechává v konečném účtování víceméně kladný dojem a když uvážíme, kolik patálií fanoušek v posledních patnácti letech kolem výtvorů Metalliky zažívá, lze příchod této nahrávky kvitovat v podstatě s úlevou.

Skladby: Hardwired, Atlas, Rise!, Now That We’re Dead, Moth Into Flame, Am I Savage?, Halo On Fire, Confusion, Dream No More, ManUNkind, Here Comes Revenge, Murder One, Spit Out The Bone

Produkce: Greg Fidelman, James Hetfield & Lars Ulrich

Michal Husák

(Navštíveno 1 190krát, z toho 1krát dnes)
0