LINKIN PARK

Rubrika:  Recenze, publikováno: 18.05.2017
LINKIN PARK

Titul: One More Light

Vydavatel: WARNER BROS

Total time: 35:19

Žánr: POP

Hodnocení alba

Linkin Park na One More Light plivají na své kořeny – horká novinka je velké zklamání…

Vyfuckovat věrné fanoušky, natočit nejhorší desku ve své historii a k tomu všemu se zaprodat lacinému popu? Pro Linkin Park model 2017 žádný problém. Na One More Light to vše zvládají a zároveň ukazují zdvižený prostředníček dosavadním úspěchům. Každopádně hned na začátku si ujasněme jednu věc – jsem z generace, která na dvojici Hybrid Theory a Meteora vyrostla a i přes četné hudební experimenty, které se od Minutes To Midnight s Linkin Park táhnou, jsem doposud neměl s žádným jejich albem problém. Nevadí mi ani pop. Tedy pokud je chytrý, dobře zprodukovaný a nápaditý, jako to dělají třeba Twenty One Pilots. Žel, tři čtvrtiny nových písní Linkin Park nemají ani jedno z toho a pouze recyklují rádiové trendy posledních let.

Že jsou všechny řeči o novém uchopení muziky, renovaci skladatelských přístupů a přirozené hudební evoluci, které pánové Bennington a Shinoda před vydáním sypali z rukávu na potkání, jen laciné pindy, je jasné hned od prvních sekund One More Light. Zkreslený hlas lehce evokující (ne)populární figurku Crazy Froga je skoro jako K.O. v prvním kole, kopanec do rozkroku. I přesto jsou následující minutky s Nobody Can Save Me jedny z těch příjemnějších, melodicky má k dřívější éře Linkin Park relativně blízko. Jen chybí už tradiční rozdělení rolí kdy Shinoda rapuje a Bennigton zpívá.

Problém však není ve stylovém ukotvení novinky, ale v naprosto stupidním kopírování typických prvků popových hitů posledních let. Na druhou stranu, není se čemu divit, když vám na desku skladatelsky přispívají lidé stojící za hity Justina Biebra, Britney Spears, Kanye Westa a Pink. A tak zatímco Shinoda argumentuje hudební evolucí, kterou si s každou další nahrávkou chtějí dopřávat, já si kladu otázku, komu v kapele jeblo v hlavě jako prvnímu. Světlých momentek je totiž poskrovnu, nejlepší kousky na One More Light jsou v kontextu celé tvorby skupiny pořád jasná béčka. Vyhajpovaná titulní píseň je klasickou baladou, která se posluchače dotkne jen nesmírně osobním textem, závěrečná Sharp Edges je slušný prázdninový nenáročný prosluněný hit, Halfway Right zaujme primárně refrénem a Talking To Myself je jen další variací na songy typu Burn It Down. A tady prosím výčet zajímavých momentů končí! Zbytek nahrávky je prostě šeď, podprůměrný pop, nad kterým by fanoušci Linkin Park ohrnovali nos, kdyby jeho nosným elementem nebyl stále výborný univerzální zpěv Chestera Benningtona. Od hybatelů žánru, kteří svým nadčasovým parádním debutem spoustě lidí otevřeli dveře k tvrdší muzice, je směsice neutrálních, šablonovitých skladeb výsledek buď solidního kalkulu, nebo výrazu naprosté zoufalosti.

Pravdou je, že popové elementy se dají vysledovat v tvorbě Linkin Park už od prapočátků, vzpomeňme na In The End, Breaking The Habit, Shadow Of The Day, Burn It Down či Final Masquerade. Jenže vždy je „linkini“ dokázali využít ve svůj prospěch – rozmělnit stěnu hutných kytar, využít je ke stadiónovým refrénům či melodickým hrátkám. Ale použití těchto postupů nebylo nikdy tak účelné a do očí bijící jako na One More Light. Jako umělci si samozřejmě mohou dělat cokoliv, ale negativní zpětná vazba části jejich fanoušků, kteří logicky očekávali trochu jinou hudbu, je tentokrát zcela na místě. A ve chvíli, kdy jim zpěvák vzkazuje „proč pořád mluvíme o Hybrid Theory? Pohněte se kurva“, je asi fakt nejvyšší čas si uvědomit, že Linkin Park první krok do neznáma udělali. A hubu si tedy natloukli solidně.

MILAN ŘÍSKÝ

(Navštíveno 1 418krát, z toho 1krát dnes)
0