KEITH RICHARDS

Rubrika:  Recenze, publikováno: 03.12.2015
KEITH RICHARDS

Titul: Crosseyed Heart

Vydavatel: REPUBLIC/UNIVERSAL MUSIC

Total time: 57:57

Žánr: rock, blues

Hodnocení alba

Kamže to šilhá srdce rockového mefista se sedmým křížkem na krku? Třetí sólové album Luciferova kytaristy vychází třiadvacet let po předchozí desce Main Offender a podobně jako tam i na Crosseyed Heart jej doprovází zcela souznící kapela X-Pensive Winos, což je tedy především bubeník Steve Jordan, „druhý“ kytarista Waddy Wachtel, klávesák Ivan Nevill a nám dobře známý saxofonista Bobby Keys. Sekají i nesekají dobrotu: jak se to hodí, jak se na ně ten vráskami rozbrázděný ksicht s jakoby indiánským medicimanským šátkem přes čelo zašklebí.

Keith sám se snaží dokázat, že se za celá ta léta naučil zpívat (duet s Norah Jones Illusion je roztomilý i dráždivý) a pochopitelně hraje na většinu strunných nástrojů. Hned zkraje nás ten věčný rebel trochu mystifikuje: v titulní skladbě zní jak Robert Johnson v minulém století: Keithovo akustické blues se pohybuje na hranici geniality, století sem – století tam: „Jo, to je všecko, co mám,“ broukne si v závěru. Jenže po těch dvou dech beroucích minutách tenhle intuitivní rock‘n‘rollový lišák spustí ryzí rock s vynikajícím kytarovým sólem Heartstopper, skladbu, v níž střídá střední hutné polohy s kytarovým zvukem zešílených slonů (podobně v Amnesii).

Ano, je to opravdu pestré (a skvělé!) album: Prablues, folk, ale stejně tak reggae (Love Overdue s úchvatnými dechy), roztomilé vzpomínky na ZDŠ (Goodnight Irene, folkovou lidovku, kterou žák Keith hltal v roce 1950 od The Weavers). Pozor – neopomenout dvě skladby, které by klidně mohly být ve zlatém fondu Rolling Stones: Robbed Blind (bluesovější verze dávné Dead Flowers upomínající  „pistolnické“ balady ve stylu Merla Haggarda. A pak samozřejmě Trouble, koňskou Buffalo s ocelovou špičkou nakopnutá do zadnice, ve verzích pak hlazená slide kytarou (je to někdejší „Stone“ Mick Taylor?) Přestože Keith Richards na současných fotografiích vyhlíží trochu jak dědeček z filmu Malý velký muž, který se za vytrvalého deště odebírá zemřít, přece jen on sám nosí svá kouzla v srdci, které (navzdory všem lékařským zákonům) stále bije divokým tepem. Čili, jak říká Dustinu Hoffmannovi: „Milý synu, dnes není dobrý den pro umírání.“

Vojtěch Lindaur – 4

Strejda Keith stále ještě nechce do důchodu. A nejsou pro to ani žádné důvody. Jeho nová kolekce dokazuje, že na to dvaasedmdesátiletý mistr jedinečných riffů stále má. Crosseyed Heart zahrnuje všechny hudební styly, které kytarista Rolling Stones vstřebává po celou svoji kariéru. A tak se z údolí dřevního delta blues (Crosseyed Heart) přeneseme přes rockové výšiny (Heartstopper, Amnesia, Trouble), načež nás pomalý country vlak (Robbed Blind) dostane až na slunné pláže karibiku (Love Overdue). Některé z kompozic si lze snadno představit v repertoáru Rolling Stones, ať už je to již zmíněná rychlejší Trouble nebo baladická Suspicious, která by bez problémů mohla být jakýmsi volným pokračováním skladby This Place Is Empty z posledního stounovského alba.

Závěr desky se nese v poklidnějším duchu a rozhýbe ho až funky kousek Substantial Damage. Duet s Norah Jones nijak nepřekvapí, ale ani nezklame. Richards za pomoci starého parťáka Stevea Jordana napsal a natočil poctivé album, které v žádném případě nemůže zklamat žádného pravého fanouška ikonického kytaristy nebo samotných Stones.

Petr Adamík – 3.5

Keith Richards se soustředí zejména na samotné Stones. Crosseyed Heart je jeho teprve třetí studiové sólo, od vydání toho druhého svět dostal tři studiová alba RS, osm rozsáhlých turné, bezpočet koncertních záznamů a osobité knižní memoáry. Proti Talk Is Cheap a Main Offender je novinka klidnější, ne však uhlazená, převažují bluesové variace, časté akustické kytary – typické je třeba úvodní sólo Crosseyed Heart a jen malinko nástrojově bohatší Robbed Blind. Skladby jsou kratší, však se mu jich také tentokrát sešlo patnáct.

Nechybí rázné vypalovačky jako Heartstopper, Amnesia, Trouble či zvukově obohacené – dechy Blues In The Morning či sbory Something For Nothing, oblíbené reggae Overdue (Gregory Isaacs) a bohatým dechovým aranžmá zdobená Lovers Plea. Provedení Goodnight Irene by Lead Bellyho nejspíš potěšilo. Keith vedle kytar hraje občas na basu (někdy Pino Palladino) a klávesy. Vše po svém odzpívá. Například v duetu Illusion jeho „ne-zpěv“ skvěle ladí se sametovým hlasem Norah Jones. Nic se zásadně nezměnilo, nechybějí bubnující spoluautor Steve Jordan a druhý kytarový hlas Waddy Wachtel, kvalita zůstala.

Petr Nožička – 4

(Navštíveno 278krát, z toho 1krát dnes)
0