JCM

Uznávaná a také u nás oblíbená skupina Colosseum, vedená výtečným bubeníkem a kapelníkem Jonem Hisemanem, existovala v letech 1969–1971, obnovila se v roce 1994 a rozloučila se 28. února 2015 posledním londýnským vystoupením. Podnětem pro další projekt stále aktivního Hisemana se staly odchody blízkých hudebníků. „Najednou jsem si uvědomil, že jsem už ztratil většinu lidí, kteří mi věřili a povzbuzovali mě v mé hudební kariéře. To mě přivedlo na myšlenku, že bych měl zkusit vytvořit album písní a instrumentálních skladeb, které mám s nimi všemi spojené.“ Mezi zesnulými hrdiny, s nimiž bubeník někdy spolupracoval, jsou kytaristé Gary Moore, Larry Coryell, Allan Holdsworth a Ollie Halsall, baskytaristé Jack Bruce (zastoupen zde dvakrát skladbami Weird Of Hermiston a Grease The Wheel) a John Mole, klávesista a saxofonista Graham Bond (Only Sixteen) a v neposlední řadě dlouholetý saxofonista Colossea Dick Heckstall-Smith. Anebo také třeba členové Humble Pie Steve Marriott a Greg Ridley.

Pro svůj projekt Hiseman získal dlouholeté parťáky z Colossea. Baskytarista Mark Clarke s ním hrál rovněž v nedoceněné, progresivně rockové skupině Tempest, kterou společně založili v roce 1973. Ta je zastoupena hned třikrát (Strangeher, Yeah Yeah Yeah a Foyers Of Fun). Kytarový mág Gary Moore se následně stal oporou „jazzrockové“ sestavy Colosseum II, jejíž tři alba z let 1976–77 se bohužel také nedočkala velkého ohlasu. Další léta Hiseman hrával nejčastěji s kapelou Paraphernalia, vedené saxofonistkou a flétnistkou Barbarou Thompson, v civilu jeho manželkou. Oslovený kytarista Dave „Clem“ Clempson zrovna pomáhal dceři Jona a Barbary Aně Gracey (navrhla obal a logo JCM) s jejím sólovým albem a možnost hrát v triu s Hisemanem a Clarkem jej nadchla. Pomyslný recept zněl zdánlivě jednoduše: zahrát zajímavě pouze v triu skladby původně třeba složitějších aranžmá a zároveň tak, aby mohly být prezentovány i živě. Což se plně povedlo.

The Kettle byla snadná volba, autorem textu je Heckstall-Smith, ale ani jeho saxofony či varhany Davea Greensladea nejsou v původní verzi skoro slyšet, je to záležitost kytary a rytmiky. Instrumentální The Inquisition z konce kariéry Colossea II JCM přizpůsobili současnosti, lehce zpomalili její původně zběsilé tempo. Také v další připomínce Garyho Moorea a baskytaristy Johna Molea Rivers si Clem pohrál se střídáním elektrické a akustické kytary, živě to zvládá jen s elektrickou. Larrymu Coryellovi v roce 1973 vyčítali, že se dal na pop rock, ale The Real Great Escape ve zkoušce času obstála a nová verze to potvrzuje. Four Day Creep Clem hrával s Humble Pie, kde ji zdědil, když nahradil Petera Framptona. Sólově zpívá většinou Clarke, jenž si udržuje skvělý projev, několikrát jej podporuje Clempson, sám rovněž solidní vokalista. Každou skladbu a jejího autora v příloze výstižně okomentoval Hiseman. Pokud dáte přednost LP před CD, musíte Grease The Wheel a Foyers Of Fun oželet.

Na koncertech svého rozsáhlého evropského turné pánové hrají z alba všechno, v různě prodloužených verzích, a prokládají to ještě dalšími úpravami skladeb z repertoáru Colossea jako Skellington, Watching Your Every Move, Theme For An Imaginary Western nebo skladbou Morning Story Jacka Bruce.

Petr Nožička

0