HELLOWEEN

Helloween jedou jako dobře promaštěné soukolí, na kterém není znát metuzalémský věk. Těžko říct, co vlastně přesně namítat. Patnácté řadové album zní zase dokolečka jako typický Helloween posledních let. A kapela to ústy principála Weikatha navíc dopředu férově hlásí.
Není to trapné natahování uschlé nudle, kapela sází jeden zpěvný kousek za druhým, fanoušci se zdají být navýsost spokojení a rýpalové si holt vždycky něco najdou… Všímáte si, jak nám sem (ne)nápadně prosakuje rétorika, kterou nezřídka používají zastánci takových těch lidových zábavovek a pointa obvykle směřuje k něčemu jako „intoši, hleďte si svýho?“ Ostatně, Helloween jsou i nejsou ten případ.

Skanzen metalového kýče? Pohodlní rutinéři, kteří ve své komfortní zóně radši vystřelí třináct jakože normálních songů a k tomu ještě pět polo-béčkových bonusů, než aby si opravdu důkladně lámali hlavu a ještě jednou v životě vydali desku s osmi nebo devíti fakt pořádnými peckami? I to je slovo do pranice.

I když je deska jako celek objektivně vážně moc dlouhá, osobně slyším vyrovnané, odsýpající dílko se sympaticky osmdesátkovou fazónou. Což Helloween nemůže škodit. A že jejich temnější, vážnější věci můžou zdát dlouhodobě zajímavější? Že si tady nikdo nehraje na nějakou originalitu? Tahle poloha současným Helloween prostě sedí, tak proč by měli házet flintu do žita.

Michal Husák

0