Titul: Kras
Vydavatel: EPIDEMIE RECORDS
Total time: 58:10
Žánr: Art rock
Hodnocení alba
Progresivně metaloví experimentátoři z jižní Moravy nepřestávají překvapovat. Jejich albové počiny více než nějaký exaktně pojmenovatelný styl spojuje rafinovaná hravost a téměř jistota, že každá další nahrávka uhne do nepředvídatelných dimenzí. Šest let po obžerné divočině La Grande Bouffe, která se rochnila v deathmetalové avantgardě (a kapela za ni utržila žánrového Anděla), přichází vyznání hrdých patriotů Kras, neboli koncepční pojednání o jeskynním komplexu Moravského krasu.
Zasvěcené možná zásadně nepřekvapí, že nový materiál silně dýchá atmosférou prog/art rocku 70. let, protože o poctě tomuto žánru mluvil kapelník Krusty už před drahnými lety. Kras má z dosavadní diskografie FS stylově asi nejblíže k albu Kro Ni Ka (2006), zásadně se od něj však odlišuje přístupnou, písničkovou formou. I když hovoříme o žánru, který z principu staví na profesorské instrumentaci a spletitých skladbách (Forgotten Silence navíc nikdy nejdou daleko pro jazzovou figuru), novinka má místy až hitový švih a nepostřehnutelně poskakuje mezi artrockovou tradicí a moderním, téměř indie/alternativním nábojem.
A tím se dostáváme k hlavním postavám příběhu. Vedle pilířů sestavy Krustyho (baskytara) a Martyho (klávesy) stojí Kras zásadním dílem na bedrech zpívajícího kytaristy Bigglese alias „ztraceného synka“ Jirky Kučerovského, který se kdysi od FS vydal hledat štěstí s vlastním souborem Animé a v posledních letech jej známe jako pravou ruku Tomáše Kluse. Zatímco kmenový kytarista Medvěd se v oddechovém čase vrhnul na svůj thrashový projekt Götterdämmerung, s Jirkou to Forgottenům v té zdánlivě „měkčí“, rockové poloze neskutečně jiskří. Deska je mistrně vyvážená jak v důrazu na základní kompozici, tak na všudypřítomné perličky v aranžích. Je nevtíravě zábavná, subtilní a křehká, ale i zdravě dramatická – ve správnou chvíli zem pod nohama duní…
Musím přiznat, že po zveřejnění ukázkového traileru jsem byl obezřetný a spíše se připravoval na eventualitu, že se s tímto albem příliš „nepotkáme“. Zjištění, jak moc se to Forgotten Silence zase povedlo, je ale nakonec to nejpříjemnější z úvodem zmiňovaných překvapení.
4,5/5
Michal Husák
