DIMMU BORGIR

Dimmu Borgir nikdo neodpáře průkopnické zásluhy na tom, že z tradičně pojatého norského black metalu pomohli stvořit orchestrálně výpravnou „symfonickou“ verzi temně gotické tvrdé kytarové muziky. Na druhou stranu si jejich teatrálně epické pojetí čím dál více zahrávalo s vlezlým kýčem a po zkušenosti s albem Abrahadabra hrozilo, že ze všeho nezbyde víc než obratně udržovaná, ale obsahově dutá obchodní značka. Novinka Eonian se nerodila vůbec lehce – avizována ostatně byla již vloni na jaře a nakonec ji dělí od předchůdce bezmála osm let. Výsledek je ovšem příjemným překvapením. Songy mají energii a zábavný spád, materiál tentokrát netrpí propady a šedí. Přestože orchestrální složka stále zřetelněji dominuje (a dle některých až přebíjí původní podstatu), daří se solidně uchovat identitu souboru a navíc vše funguje jako integrální celek – nikoliv jako cirkusové šmrdlání silou vůle nalepené na pár průměrných heavymetalových riffů. Ve všech těchto bodech jde o posun k lepšímu, a tím je v zásadě splněno… Závažné progresivní umění a autentickou hlubinu duše zde jistě nikdo rozumný hledat nebude. Pompézně dráždivou zábavu ovšem Dimmu Borgir model 2018 zvládají elegantně a s řemeslnou jistotou, která potvrzuje, že fanoušci nečekali ty dlouhé roky marně. Deska zní svěže, vyrovnaně, aranže nepostrádají neotřelé perličky a celkovému dojmu nesmírně prospívá vysoký podíl sborových vokálních partů. Precizní, ve svém ranku prvotřídní produkt.

Michal Husák

0