DEPECHE MODE

Skladby: Going Backwards, Where’s The Revolution, The Worst Crime, Scum, You Move, Cover Me, Eternal, Poison Heart, So Much Love, Poorman, No More (This Is The Last Time), Fail

Produkce: James Ford

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Zatímco dnešní mládežníci stejně jako jejich prarodiče znovu poslouchají muziku po jednotlivých písničkách, synthpop velikáni Depeche Mode stvořili kolekci, která dává smysl především jako padesátiminutový celek. Dokonce se tváří – snad kromě prvních dvou položek – jako anti-singlová. Minulé album Delta Machine sice spojilo trojici s ostříleným producentem Floodem, kdo ale čekal návrat k časům nepřekonatelného Violatoru, nemohl se více mýlit. Martin Gore neudržel na uzdě hned dva své spády, a to k čistokrevnému blues a zároveň ke stařičkým analogovým syntezátorům. Výsledkem byla věru originální kolekce, která ale svou neústupností popudila velký zástup skalních fanoušků.

S aktuální deskou Spirit na to jdou Gahan, Gore a Fletcher jinak. Trojice si k supervizi najala o generaci mladšího Jamese Forda. Ten si nejprve vysloužil ostruhy jako polovina elektronického dua Simian Mobile Disco, následně zaujal i jako producent desek Florence And The Machine, Foals nebo Arctic Monkeys. Byl to on, kdo se s kapelou v aranžích vrátil v čase, poctu nahrávkám z 90. let (i následující dekády) ale provedl s protagonisty po svém, jinak. A nutno dodat, že lépe. Kytary i analogy jsou po letech umravněny tužší syntetickou skořápkou, která ale písničkám dává přístupnější podobu. A to v případě novinek není špatná volba. Už z podstaty pomalejší deska postavená na středních tempech by se výrazným hledačstvím ještě více vymkla kontrole a hrozilo by, že se stane ještě méně přístupnou.

Na čem se nad 14. řadovou deskou Depeche Mode shodnou všichni účastníci diskuze, je síla jejího luxusního, čistého, prostorového, atmosférického zvuku. U čeho se už názory rozcházejí, je pak kvalita jednotlivých kompozic, případně celého materiálu. Jedno přece jen vytkněme před závorku: nevzdychejme už nad revolučností více než dvacet let staré tvorby a připusťme, že hodnotíme desku, kterou stvořili ostřílení padesátníci. Muzikanti, kteří nemají potřebu vizuálně šokovat a v hudbě jdou spíše na hlubinu, než aby vytvářeli na první poslech efektní a chytlavé konstrukce. Blues, které můžeme pod nánosem elektroniky i raného industrialu zpětně vystopovat už v řadě skladeb z 80. let, se kapela už nezbaví (ani nechce). Teď jde jen o to, zda nové skladby s těmito průvodními znaky dokáže předložit posluchačům tak, aby měli potřebu se k nim opakovaně vracet, případně se těšili, až je uslyší na koncertu. Touto optikou se na nové desce Depeche Mode zadařilo výrazně nadprůměrně.

Je zajímavé, že takřka totožně jako muzika působí i texty, které sice reflektují současné problémy světa, jsou ale formulovány tak univerzálně, že nepozbudou platnosti, ani kdyby si všechny znepřátelené strany vztahového Babylonu padly do náručí. Zbývá už jen uposlechnout Davida Gahana, který v singlové Where‘s The Revolution zpívá: „The train is coming… get on board.“ Tahle jízda možná až nečekaně stojí za to!

Pavel Zelinka

0