AWRIZIS

Nikdo nemůžeme porozumět všemu a stejně tak zřejmě nemůžeme vždy plně docenit všechnu hudbu, která by se nám podle všech formálních měřítek měla přece líbit. Musím přiznat, že právě tohle cítím například u Awrizis. Na druhé desce se havířovská kapela (s kompletně obměněnou sestavou kolem lídra Frodyse) technicky rozvinula, jde o plnokrevně nabušený, drtivě úderný metal, který si bere hojně z klasiky i současnosti… Jenže právě tady možná klíčí otazníky. 

Inspirační vlivy a podněty létají ze všech stran jako meteorické roje, ale uniká mi jakýsi „masterplan“, smysl toho všeho. Základ asi můžeme hledat v death metalu, ale soupis dalších chutí a nálad by byl hodně dlouhý – thrash, groove, doom, black i další druhy metalu, také dřevnější bigbítově-rock‘n‘rollová substance se projeví… Skoro to připomíná jakýsi švédský stůl. Navzdory moderně natlakovanému soundu celek pocitově moc nedrží pohromadě a to i když vezmeme v úvahu, že jde o „koncepční záměr“, jehož ústředním tvůrčím východiskem byla rozmanitost a odlišnost písní. Materiál ovšem není příliš kompaktní ani na úrovni jednotlivých skladeb, v nichž většinou upoutají Frodysovy kytarové nápady – nosné riffy a melodické vyhrávky kolikrát z jednotlivých kousků září jako drahokam zasazený do hradu z písku. 

Samostatnou kapitolou jsou tři hostovačky, které byly zřejmě naladěny přesně na tělo Brunovi z Hypnos, Bilosovi z Malignant Tumour a Chymusovi z Antigod, dříve Isacaarum. Svým způsobem je to model trochu záludný, protože všichni okamžitě strhnou pozornost na úkor zbytku alba silou své přirozené osobnosti, ani nemluvě o pěveckých kvalitách. Frodys je bezpochyby člověk talentovaný, kreativní a velmi agilní, možná by však přece jen stálo za pokus najít nějakou protiváhu třeba v podobě náročného, kriticky uvažujícího producenta s dlouhým bičem a malým dvorkem.

3/5
Michal Husák

0