ANI DiFRANCO

Na první dojem působí Revolutionary Love jako velké idealistické klišé. Od názvu po koncepci: „Tématem je přenášení energie lásky a soucitu do centra našich sociálních hnutí tak, aby se z lásky stala jejich hnací síla. Je to o nalezení vnímavosti k názorům našich soupeřů místo toho, abychom je sráželi. Chtěla jsem inspirovat lidi, aby neztráceli víru v demokracii, v ostatní lidi a v sebe samotné,“ vyjadřuje se písničkářka v souladu s Gándhím, starými dobrými hippies i Mirkem Dušínem. Jenže když velké a naivní pravdy myslí někdo opravdu upřímně, navíc má dar tak důvěryhodného vyjadřování a úctyhodný umělecký kredit jako Ani, může vzniknout povznášející záležitost. Radost poslouchat, i když má třeba člověk pocit, že ona demokracie jaksi přestává fungovat, neb na ni údajně nejvyvinutější z primátů prostě nemá. „Nemůžeš mě donutit, abych tě nenáviděla / a nosila tu nenávist s sebou / nevidím žádného cizince / pouze část sebe sama,“ zpívá Ani útěšně v titulní písni. Jako jednu inspirací tu cituje myšlenky aktivistky a dokumentaristky Valerie Kaur. Dřívější ironii nezavrhla, jen ji dávkuje jaksi smířlivěji a láskyplněji, aby nerušila celkovou pozitivní, nekonfliktní „angažovanost“.

Od Ani už jaksi čekáme automaticky, že hudba nezaostává za sdělením. Jistě, písničkářka už v posledních letech už nepořádá tak, ehm, revolučně láskyplné výlety k punku, funku a hip hopu. Na Revolutionary Love se usadila převážně v rafinovaně (rozuměj nepředvídatelně, v muzice Ani neklouže do klišé ani náhodou) baladických folk-jazzových polohách. Ovšem neubrala ze samozřejmé virtuozity, z propracovaných detailů v aranžmá, neprvoplánové melodiky. Až člověk tají dech a špicuje slechy, aby mu neutekly filigránské vyhrávky Aniny kytary, výrazové odstíny v hlase, nebo náladotvorné koloratury saxofonu, klarinetu či flétny Matta Douglase (člena folkrockových The Mountain Goats). Zkrátka, i Revoltující láska hory přenáší.

4/5

Tomáš S. Polívka

0