AIMEE MANN

Americká písničkářka charakterizovala novinku Mental Illness třemi „nej“ jako nejsmutnější, nejpomalejší a nejakustičtější, což je třeba brát s jistou nadsázkou. Rodačka z Richmondu ve Virginii bojuje s image autorky depresivní hudby od konce 90. let, kdy složila většinu skladeb na soundtrack ke dramatu Magnolia režiséra Paula Thomase Andersona, který není žádnou oddechovkou. Odtud pochází i její nejznámější píseň Save Me, jež získala nominace na Oscara i Grammy. Nabytou popularitu zúročila Aimee Mann při rozjezdu vlastního labelu SuperEgo Records. Tady získala svobodu, na kterou by musela u velkého vydavatelství zapomenout, a posluchači to vnímají, protože v našem tisíciletí se její alba prosazují i v první padesátce žebříčku Billboard 200, což bylo u společnosti Davida Geffena nemyslitelné. Působivé smuténky umí od začátku sólové kariéry, což namátkou  potvrzuje balada 4th Of July z debutu Whatever, na který ji bezmála před čtvrtstoletím v černém overalu a martenskách nafotil (výjimečně v barvě) Anton Corbijn. Takové ale měly na prvních albech skromné zastoupení.

Tentokrát ale žádný z jedenácti textů optimistickou pojistku nenabízí. Leitmotiv alba totiž představují duševní poruchy v různých podobách, což je včetně „malé psychiatrie“, zahrnující neurózy i úzkosti, v moderním světě téma široké. Vedle reflexí bipolární poruchy (Rollercoaster), alkoholismu (Philly Sinks) či patologického lhaní (Lies Of Summer) se najde místo i pro zapadlou hollywoodskou hvězdu (Patient Zero) a ženu s bolavou duší (You Never Loved Me). Písničkářka se empaticky vžívá do příběhů svých netypických hrdinů. Pochází ostatně z bývalého státu Konfederace a mezi tématy jižanské literatury se objevují lidé tělesně i duševně odlišní stejně jako tíha tamní sevřené komunity. Vyznění obsahu přizpůsobila i formu. Velký kus práce odvedl Paul Bryan, který Aimee produkoval v posledních deseti letech všechna alba. Kromě početných smyčců do studia přizval jen dva spoluhráče z poslední řadovky Charmer, kterými jsou bubeník Jay Bellerose a klávesista Jamie Edwards, jemuž stačil klavír s harmoniem.

Brilantní akustickou kytarou do hudebních základů poprvé přispěl newyorský písničkář Jonathan Coulton a klub spřízněných duší posílil alespoň ve sborech Ted Leo, spoluhráč Aimee z poprockového dua The Both. Výhradní autorka si hleděla ponejvíce mikrofonu, ale úplně nezapomněla ani na svůj hlavní nástroj baskytaru, na kterou hraje skvěle, i když ze studií na bostonské Berklee počátkem 80. let zběhla k tamní punkové kapele The Young Snakes, s níž odstartovala kariéru. Přesto, nebo možná právě proto už dlouho zpívá kultivovaně, s oblíbenými falzety a často i docela tiše. O to si u novinky přímo řekly instrumentace vystavěné na akustické kytaře i klavíru. Bicí se drží v pozadí, pokud na ně vůbec dojde, třeba v singlu Goose Snow Cone znějí pouze zvonečky. (Soft)rocková rytmika provází jen skladby Lies Of Summer a Simple Fix, zato skoro neodmyslitelné jsou smyčce, které často nastupují postupně, případně v refrénech suplují doprovodnou kapelu. Folková aranžmá nenavazují na žádnou z předchozích desek, ale nejsou ani zjevením. V této podobě si totiž můžeme snadno představit i starší skladby, kdyby zazněly na „akustickém“ koncertu druhdy oblíbené série MTV Unplugged.

Aimee Mann patří mezi nejvýraznější písničkářky střední generace, která se nerozpakuje prodloužit rozestup mezi svými alby, když nemá co říci. Novinka Mental Illness si svou vyvážeností nezadá s jedním z „majstrštyků“ její diskografie – třetím albem Bachelor No. 2, i když není tak přístupná.

PAVEL VÍŠEK

0