TATA BOJS

U TATA BOJS jsou očekávání vždy značná. Jedna z nejinvenčnějších tuzemských kapel, která na domácí scéně působí už více než čtvrtstoletí, si každým svým dalším albem vytváří nelehkou pozici do budoucna. Není totiž vůbec snadné vyvarovat se alespoň jedné trochu slabší chvilky, kdy se příval neotřelých nápadů prostě na čas zadrhne a posluchač by si při poslechu nové kolekce písní mohl postesknout: dobrý, ale to už tady bylo.

Hoši z Tata Bojs se z podobného úskalí dovedou vždy celkem obstojně „vylhat“. Vznáší se někde nad nimi latentní nebezpečí, že by se mohli opakovat? Pak z toho udělají ústřední téma celého alba (viz Ležatá osmička). Uvědomují si, jak každý jejich další počin bude srovnáván s těmi předchozími? Potom je hned na úvod desky zařazena píseň se signifikantním názvem Nadčasová, v níž samotný hlas bez doprovodu nástrojů zvěstuje, že „minulost je past, kterou jsme si nastražili“. A to, že v druhém plánu jde zároveň o slovní záměnu s anglickými výrazy týchž významů (další sloka pokračuje veršem: „přítomnost je prezent“), tak podobné hříčky už jaksi k Tata Bojs zkrátka patří.

Především však členové kapely vždy trpělivě, bez připouštění si hrozby časového presu, shromažďují nové nápady, třídí je a tříbí, aby pak se zaujetím zvukových alchymistů k základním melodickým linkám zkoušeli z celé škály možností nacházet a vybírat ty nevhodnější aranžérské alternativy. Některé pak překvapí i je samotné…

Album A/B předznamenal loňský dvojsingl Strana A s písněmi Antikvariát a S ní, jejichž pomalejším tempem a nezvykle temnější atmosférou (včetně pojetí klipů k oběma písním), kapela tak trochu „zaklamala tělem“. V kontextu celého alba pak ovšem tyto skladby představují „pouze“ další barevná sklíčka ve zvukově i náladověnesmírně pestré, elektro pop 80. let neskrývaně evokující směsici. V ní samozřejmě nalezneme i řadu živějších, pro kapelu charakterističtějších (Gastronaut, Sonda) i opět méně typických (Kamarádky) kousků, stejně jako celou množinu více i méně očekávaných hostí (počínaje vokalistkami z Yellow Sisters, přes trumpetistu Oskara Töröka, až po sbor Doubravánek) ve více či spíš méně očekávaných polohách. Vévodí jim vskutku netradiční dvojice Jan Burian a Marek Eben, která , „převtělena“ do postav amerického režiséra Kubricka a maďarského vynálezce Rubika, vede spolu v písni Rubik a Kubrick neočekávaný dialog.

Motiv hlavolamu Rubikova kostka vůbec prolíná celým albem hned v celé řadě významů a symbolů. Ve svébytné akvarelové kresbě Milana Caise ostatně zdobí i obal desky. O ní se hned od samého začátku spekuluje jako o počinu, který v celé dosavadní diskografii skupiny zatím nejvíce zamířil k popovým břehům. Konečně proč ne (jakkoliv je zrovna u Tata Bojs přetěžké používat stylová či žánrové ohraničení), pokud si od tohoto pojmu odmyslíme jeho mnohdy pejorativní výklad. Mnohem podstatnější je, že kapela znovu přichází s oduševnělým albem, plným originálních a hravých nápadů. A skutečnost, že má tentokrát potenciál oslovit ještě více posluchačů, to určitě jeho nespornou kvalitu nijak nesnižuje.

Leoš Kofroň

0