PRIESSNITZ

Je mi jedno, že se jedná o koncepční projekt, a pod vedením pedagoga Petra Babáka z VŠUP vznikl každý obal osmé studiovky Priessnitz jako ručně vytvořený unikát. Je mi jedno, že na některých kusech se přiblížili obalům Joy Division nebo Bauhaus. Ke mně se dostalo pět banálních koleček a deset teček malovaných fixou na nejobyčejnější plastikovou krabičku, navíc určenou pro formát DVD. Na sběratele CDéček se tu evidentně nemyslelo. Za tři sta korun jsem byl zklamán. Kultovní kapele ovšem prominete leccos. I fakt, že Jaromíra Švejdíka takřka nerozeznáte. Zpívá jemněji než dřív. Ač vokály točil ve svém jesenickém domě, jsou na hony vzdáleny halekání raného „jesenického období“. Dobrou zprávou je, že tvář novodobějších Priessnitz, tedy pomalé nekomplikované písničkářství (na můj vkus až příliš folkové), vyvažuje šest svižných věcí. Ty vnímám jako nejpovedenější. Kdo seje vítr, úvodní Na kraji města a především Švejdíkova silná báseň Mrzáci spolu s excelentně vystavěným „životním příběhem“ Žena. Album je samozřejmě zcela prosto špinavých bicích a nakřáplých kytar. Zvuk Dušana Neuwertha dělá sametový dojem. Lze si stýskat, že Priessnitz vydávali syrovější alba a že to halekání bylo vlastně skvělý. (Bylo!) Ale ruku na srdce, to se kultovním kapelám nedělá.

J. J. Šimon

0