Růže z Texasu, perla ze San Franciska

Rubrika:  Profily, publikováno: 28.07.2018

Skutečně rockových zpěvaček v hudební historii mnoho nenajdeme. Ale jedna vyniká nade všemi. Nejen na hudebním poli. Zazářila rychle, žila rychle, jezdila rychle (byla výborná řidička), zemřela rychle. Pokud její hlas někdy uslyšíte, zapamatujete si ho a nikdy ho nezapomenete. Janis Joplin. V tomto článku se zaměříme na živé nahrávky, a to jak oficiální, tak bootlegy. Za života zpěvačky žádné živé album nevyšlo, dlouho jedinou oficiálně vydanou deskou byla kompilace Janis In Concert, která ovšem výborně mapuje, až na výjimky, celou, i když velmi krátkou kariéru této hvězdy bílého blues a blues rocku.

Byla to zvláštní osobnost, která trpěla závislostí na alkoholu a heroinu, celý život bojovala s nízkým sebevědomím, často se obklopovala nesprávnými lidmi, udělala i pár špatných rozhodnutí, ale to, co po ní zůstalo, je stále hodno obdivu. Narodila se v texaském Port Arthur v roce 1943, vychodila zde střední školu, a už tady jí to táhlo k hudbě. Po klubech sama s kytarou zpívala staré folkové tradicionály, gospely i blues. Toto první období, kdy to byla ještě absolutně neznámá zpěvačka, je zachyceno na druhém albu z kolekce Janis, která vyšla v roce 1975. První disk, soundtrack k filmu Janis, obsahuje mix studiových nahrávek a jinde neslyšených koncertních verzí. Tři písně z frankfurtského koncertu z roku 1969 s Kozmic Blues Bandem jsou skutečným unikátem a zachycují tento ansámbl v nejlepší formě, ve které se během krátkého ročního působení nacházel. Z nějakého důvodu se mu koncerty na americké půdě nedařily. Možná to bylo tím, že na hudebníky příliš doléhalo srovnávání s Big Brother And The Holding Company, kterému byli při turné po severoamerickém kontinentu neustále vystaveni. V Evropě byla Janis poprvé, tam o žádné srovnávání nešlo, proto mohla hrát kapela zároveň sevřeně i uvolněně. 

Druhá část s názvem Early Performances představuje Janis Joplin jako začínající folkařku. Je zábavné poslouchat, kterak se mladá zpěvačka potýká pouze za doprovodu akustické kytary převážně s tradicionály a letitými blues. Už zde zní její nezvykle posazený hlas zajímavě, špinavě, jinak než u jiných zpěvaček s kytarou.

Holding velkého bratra

V roce 1966 přijala nabídku Cheta Helmse, manažera sanfranciské psychedelicko-rockové kapely Big Brother And The Holding Company, na místo zpěvačky. Do širšího povědomí se dostala po festivalu v Monterey. Toto město se zapsalo významně do historie dvakrát. Poprvé jako centrum kalifornské zlaté horečky v devatenáctém století, podruhé v létě 1967, kdy v areálu jménem Horseshow Arena proběhl první a jediný ročník Monterey Pop Festivalu. Slovo „pop“ v té době znamenalo něco úplně jiného, chyběl mu dnes typický pejorativní nádech a je zajímavé, co všechno se tehdy dalo pod toto označení schovat. Folkoví Simon s Garfunkelem, psychedeličtí Jefferson Airplane a Grateful Dead, soulový Otis Reading, rockoví The Who, nezařaditelní Buffalo Springfield a na plakátech malým písmem dole uvedení Big Brother And The Holding Company. Nelze říct, že by v jejich čele stála tehdy čtyřiadvacetiletá Janis Joplin – byla prostě jedním ze zpěváků, ale uměla na sebe upoutat pozornost nejen hudebním projevem, a i celkovým vystupováním. Skupina odehrála v rámci festivalu naplánovaný koncert v sobotu odpoledne a byla to bomba. 

Festival natáčel pro hudební film režisér D. A. Pennenbaker, známý ze spolupráce s Bobem Dylanem, se kterým natočil snímek Don’t Look Back. Tehdejší manažer skupiny Chet Helms ovšem sobotní koncert nafilmovat nedovolil, což se ještě týž den ukázalo jako chyba. Podle očitých svědků bylo vystoupení strhující a ukázalo, že z Janis roste budoucí hvězda. Proto se režisér se skupinou domluvil, že v neděli odpoledne zahrají ještě jednou. Toto vystoupení vyšlo v audio podobě v rámci čtyřdiskového kompletu The Monterey International Pop Festival. Z tohoto dokumentu je jasné, jak skvěle tenkrát Big Brother s Janis hráli, protože vyniknout v plejádě úžasných vystoupení nebylo nic lehkého. Skvělý set odehráli Jefferson Airplane a vystoupení Jimiho Hendrixe, který na závěr postříkal svého rudého Fendera benzínem a zapálil, je dodnes považováno za jeho vůbec nejlepší. Z prvního koncertu Big Brother si lze poslechnout dvě písně, Road Block a Ball In Chain, na třídiskovém boxsetu Janis, který vyšel v roce 1993 a který obsahuje chronologicky seřazené oficiálně vydané studiové skladby, alternativní verze, různá koncertní vystoupení a televizní záznamy.

Film pod názvem Monterey Pop přišel do kin rok a půl po festivalu, v prosinci 1968. Kameramani měli k dispozici cívky, na které se vešlo jen deset minut záznamu, proto dostali pokyn, aby se pokusili natočit alespoň dvě celé písně od každého interpreta. Ve filmu najdeme od Big Brother strhující verzi Ball And Chain. Dokument obsahuje záběr na Michelle Phillips, zpěvačku skupiny The Mamas And The Papas, jak doslova s otevřenou pusou sleduje vystoupení Janis Joplin, a na konci je možné ze rtů odečíst obdivné: „Wow!“ Je to jeden z nejdůležitějších dokumentů k pochopení jevištního projevu Janis. U mikrofonu nepostojí, celé tělo vibruje energií, která přes hlasivky proudí do obecenstva. 

Úspěch na festivalu byl důležitý ještě z jednoho důvodu. O skupinu se začal zajímat Clive Davis, tehdy nový prezident vydavatelství Columbia, a bylo to jedno z prvních setkání Janis Joplin s jejím pozdějším manažerem Albertem Grossmanem. Je třeba si uvědomit, že v době konání festivalu neměla skupina vydanou žádnou desku, první album vyšlo až v srpnu 1967 u malého vydavatelství Mainstream Records. Z hlediska budoucnosti bylo třeba podepsat smlouvy s velkou firmou, a Columbia se ukázala jako ta pravá.

vložený citát:

„Janis Joplin byla mimořádná. Dokázala navázat úžasné spojení s obecenstvem, jaké jsem nikdy předtím neviděla. V ten moment jsem si uvědomila, že mi tím změnila osud. Od té doby jsem se snažila najít stejné propojení, jako měla Janis se svým publikem. Mrknutím oka mi změnila život.“ (Stevie Nicks)

V průběhu let vyšla dvě živá alba, která rámují nahrávání druhého studiového alba Cheap Thrills. První, Live At Winterland ʼ68, přináší záznam ze dvou dubnových koncertů z Winterland Ballroom v San Francisku. Koncerty mají neuvěřitelnou energii, která sálá i z nahrávky. Od úvodní Down On Me se vystoupení žene neuvěřitelným tempem vpřed, v podstatě popírá název písně Light Is Faster Than Sound, zde v sedmiminutové verzi, kdy se střídá kytarové psychedelické šílenství s dokonalým zpěvem. V květnu proběhlo studiové nahrávání a v červnu skupina odehrála dvě vystoupení v sanfranciském Carousel Ballroom. Album Live At The Carousel Ballroom ʼ68 obsahuje celý koncert z 23. 6. a jako bonus závěrečnou Call On Me z vystoupení o den dříve. Z této nahrávky zní kapela sehraněji, ale chybí energie dubnových koncertů. Ta se vytratila patrně během práce ve studiu, která byla náročná a únavná. Nahrávka má prazvláštní mix, kdy v levém kanále zní zpěv a bicí, v pravém pak kytary a basa. V bookletu nechybí návod, jak upravit domácí zvukovou aparaturu pro ideální poslech. „Nejjednodušší způsob, jak album poslouchat, je levý a pravý reproduktor přiblížit co nejvíce k sobě. Je možné, že budete muset přestěhovat televizor, ale toto album je zážitek zvukový, nikoli vizuální. Jako v Carousel Ballroom, i váš obývací pokoj se pak stane ,sladkým místečkem‘ pro poslech. A poslouchejte NAHLAS!“

Obě živé nahrávky dokládají genialitu Big Brother And The Holding Company a zároveň usvědčují Janis Joplin z omylu, když se rozhodla skupinu opustit. Podle jejích slov neviděla v kapele možnost růstu a necítila od spoluhráčů touhu dál na sobě pracovat a zlepšovat se. Chtěla znít více soulově, podobně jako Aretha Franklin. Také chtěla vzít do skupiny dechy, což ostatní členové odmítli. Proto skupinu opustila a s pomocí Mikea Bloomfielda založila Kozmic Blues Band. Základ tvořili členové rozpadnuvší se skupiny Electric Flag a kytarista Sam Andrew, kterého si vzala s sebou z Big Brother. 

Kosmicko-bluesová kapela

Tomuto uskupení hvězdy nepřály. Jak už bylo řečeno, na americkém kontinentu byla skupina neustále porovnávána s Big Brother, což bylo na jednu stranu pochopitelné, na stranu druhou trochu nefér. Janis přišla do „Holdingu“ v době, kdy jeho členové měli za sebou téměř roční vytrvalé zkoušení, zatímco Kozmic Blues Band měl tři týdny na to, aby se sehrál a nacvičil nový repertoár. Což se nepodařilo, proto byly reakce obecenstva při prvních koncertech velmi chladné, často nedošlo ani na přídavky. Pokud tedy chce fanoušek slyšet Kozmic Blues Band v té nejlepší formě, je třeba sáhnout po nahrávkách z jediného evropského turné, které kdy Janis Joplin podnikla. Oficiálně vyšly jen tři skladby na albu Janis (Ball And Chain, Summertime a Mayby), daleko ucelenější zážitek poskytne poslech dvou neoficiálně vydaných koncertů z dubna 1969 z Amsterdamu. Zde působí kapela včetně Janis jako jednolitý organismus a vystoupením nechybí energie. Všechny tyto ingredience naopak postrádá koncert na legendárním Woodstocku, a i proto nebyla ani jedna píseň zařazena na oficiálně vydanou kompilaci z tohoto monstrózního festivalu. Columbia vydala celé vystoupení v boxu společně s řadovou deskou I Got Dem Ol’ Kozmic Blues Again Mama! Na konci roku 1969 Janis skupinu rozpustila.

Boogie na plné obrátky

Poslední kapelou, se kterou Janis Joplin spolupracovala, byl Full Tilt Boogie Band. Na podzim roku 1970 spolu natočili její poslední desku Pearl, v létě spolu strávili několik dnů „ve vlaku“. Kanadský Festival Express vešel do dějin jako poslední velké setkání generace květinových dětí. Putování napříč Kanadou s několika koncertními zastávkami se kromě Janis zúčastnili i Grateful Dead, The Band, Flying Burito Brothers, Buddy Guy, Delaney And Bonnie a další. Dokument Festival Express mapuje celou cestu kanadskou divočinou, nechybějí koncertní záběry a třebaže v podstatě největší hvězdou akce byli Grateful Dead, i ostatním kapelám je ve filmu věnována dostatečná pozornost. Janis se zde objeví až ve druhé polovině s písní Cry Baby, celý spektákl pak uzavírá písní Tell Mama. Další dvě písně jsou ještě na bonusovém disku (Kozmic Blues a Move Over). Film má tu výhodu, že jsou zde skladby uvedeny celé bez jakýchkoli střihů či vložených rozhovorů nebo komentářů. Reprezentativnější seznámení s atmosférou celé akce pak poskytuje bonusový disk alba Pearl, který vydala Sony v roce 2005 v edici Legacy. Ten obsahuje třináct skladeb nahraných během všech tří koncertů, které zúčastnění v průběhu akce odehráli. 

Janis In Concert

Na závěr se vraťme k první koncertní nahrávce, která vyšla v roce 1972, tedy dva roky po smrti Janis. Jedná se o tematicky rozdělené dvojalbum, první deska je věnována spolupráci Janis s Big Brother And The Holding Company, všechny písně na druhém albu pak byly pořízeny v roce 1970 v rámci už zmíněné akce Festival Express, který Janis absolvovala s Full Tilt Boogie Bandem. Asi po právu je opominuto její účinkování s Kozmic Blues Bandem, i když evropské koncerty byly výborné. Je to kompilace přesně podle mého gusta. Největší hity v těch nejlepších verzích, několik jinde neslyšených rarit (tři písně ze 4. dubna 1970 z akce pořádané Billem Grahamem ve Fillmore East, kde si Janis opět po roce a půl zazpívala s Big Brother). Pranic nevadí, že ve skladbě Ego Rock je na několika místech slyšet praskot mikrofonu či jednoho z reproduktorů PA systému. Tato verze se jediná zachovala, a proto na výběru nesměla chybět. Album sestavil Elliot Mazer, který se podílel na dokončovacích pracích alba Cheap Thrills. Jedná se o jedno z nejlepších živých alb rockové historie, které ukazuje Janis Joplin v plné kráse i síle.

Text: Ondřej Krista

 

(Navštíveno 133krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...Loading...

Tagy



Související články